Tomáš Kábrt
Flashovky na upolu, to je jedno z předních témat nejednoho studenta naší univerzity. Z jednoduché kratochvíle se díky vražednému souhrnnému hodnocení stala časová zbíječka. Svádět to na zarda je možné, ale, ruku z klávesnice na srdce, neobstojí to.

To si takhle člověk chce zpříjemnit chvíli nenásilnou hříčkou, a tak místo svého oblíbeného koukání z okna, drbání se ve vlasech, dloubání v nose, pozorování svých chodidel na stěně, pohupování se ve vlastním rytmu, klepání pravou nohou, klepání levou nohou a dalších oblíbených studentských aktivit, nalezne studentský portál. Ten ho vítá s otevřenou náručí a nabízí na sedmdesát příležitostí se odreagovat. Super, takže co s tím...

První krůčky jsou většinou neopatrné. Člověk na tento flashový eskalátor bezmyšlenkovitě naskočí a pak už jen kouká. Skóre stále průměrné, ale co, vždyť se z toho nestřílí. Mechanické schody se však rozjíždějí. Rohatí si mnou ruce a student se propadá.

V celkovém hodnocení však paradoxně stále stoupá. Hlad je správné slovo pro pocit, který se dostavuje ve chvíli, kdy člověk vzhůru může, ale ještě tam není. Žaludek se svírá bolestí. Nastupuje strach a chlad. Smutek. Nenávist. A zapomínání. Zapomínání na první (ne nezbytné) životní potřeby.

Konečné hodnocení, první desítka. Úspěch? Ano, ale malý. Jako kdybyste nakoukli do Louvru a pozitivně zhodnotili estetickou kvalitu tvaru informační budky. Do první pětky daleko, ale klid, času dost a zkouškové je v nedohlednu.

Ne, pětka je neustále nedobyta, je třeba taktizovat. Seznámit se soupeři, zchladit jejich nadšení, uchlácholit je lichotkami a hlavně vyzvědět, jak na to. Stačí pár vhodně volených dotazů, nějaké to pivo a zprostředkované seznámení s několika hezčími spolužačkami a nepřítel se prořekne. A kdyby ne teď, tak jindy.

Po pětce už následují jen stupně vítězů. Slabí pomalu odpadají, podobni nepotřebnému zažloutlému listí, kterého se stromy na podzim zbavují a které následně shnije ve špíně a zabláceném zapomnění. Nyní už skoro bývalého studenta konečně čeká výzva, konečně pořádný boj.

Kolem těch borců, co tvoří špičku tabulky, se vyzyvatel pohybuje opatrně, jakoby s respektem a tichou, bublající nenávistí, kterou snažně maskuje úsměvem, obnažujícím zažloutlé zuby (viz životní potřeby). Ne, dělit se o první místo s někým, kdo ani neumí správně napsat svoji anglickou přezdívku, popř. se naivně stylizuje do člena určité prestižní společenské třídy, to nepřipadá v úvahu. Ani náhodou!

Blíží se konec měsíce. Do unavených očí fanatických dravců se derou slzy vzteku, vzrušení i snahy. Skrz popraskané rty jsou slyšet coby zaříkávací hesla tiché a hluboké nadávky všelijakých forem a barev. Čas měsíčního dostihu finišuje, šlachy sekund se míhají kolem zábradlí cílové rovinky. A pak přijde půlnoc.

Hodnocení je uzavřeno. V tichu noci zní pouze dokapávající klapot kláves posledních rozrušených snaživců. Klid. Vítězství. A radost mladého klienta úřadu práce? Je obrovská, ovšem to opravdové uvědomění přijde až za pár dní. Zhruba v tu dobu, co začnou boje nanovo.

Nikdy to nekončí, nikdy to nemělo začít. Ale na to, přátelé, je už sakra pozdě. A konec měsíce se opět potichoučku plíží.

Komentáře

Přidal iwanah, 2007-05-29 23:21:19 Pěkné, Tomášku, pěkné! Hezky jsi popsal své pocity na cestě vzhůru po žebříčku Upol.info. Dalo by se to přirovnat k závislosti, sama jsem jí skoro podlehla, a možná proto jsem jen sedmá!

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..