rý jsem mrcha. Něco na tom bude. Ženy přece mrchy jsou. Čím dál tím větší. A muži? I ti největší chlapáci jsou před ženou čím dál tím menší. Mužům totiž neviditelná moc, kterou nad nimi ženy vládnou, připadá nebezpečná. Žena v nich dokáže vyvolat chtíč a emoce a hned na to se otočit na podpatku a neříct ani „pchá“. Žena drží muže v šachu tím, že zatímco muž je ke styku ochotný kdykoliv, my jsme vybíravější ( samozřejmě výjimek potvrzujících pravidlo konkrétně v mém okolí by se našla řada). Když muže odmítneme, tak má doslova „po ptákách“. Ovšem, jeho úd utrpí újmu. Jeho ego utrpí újmu ještě větší. Občas se zhroutí.

A z čeho vlastně? Moje kamarádka Kamila tvrdí, že k tomu mají v zásadě dva důvody. Milenky a práci (školu). Přesněji řečeno tři. Milenky, práci (školu) a zase milenky. Nikdy ale nepoznáte, který z těch důvodu jim zrovna způsobil psychickou újmu, protože si je navzájem trochu pletou, a výsledkem je, že oběma říkají práce (škola). Na druhou stranu žena může přimět mužského k sexu kdykoli se ji zamane – stačí vyšpulit rty (či jiné pysky) a svůdně zamrkat. Ano, neúspěch nastat může – v případě mužské impotence, za což už žena ale nemůže.

Muži se cítí vůči ženě zranitelní, jakkoli si namlouvají, že mají navrch. Děsí se ženské moci je svést a manipulovat jimi kvůli jejich vlastní sexuální slabosti. Muži se bojí žen proto, že se do nich mohou zamilovat a být jim vydané na pospas. Proto ženu dokáží vidět pouze jako kořist nebo lstivou mrchu. Ale copak to samé nelze říct i o ženách? Nebojíme se snad vztahů, toho že nás pohltí, přinesou komplikace, donutí nás se změnit, dělat kompromisy? Mužům i ženám by nemělo jit nejen o jednoho či o druhého, ale také o to třetí – o vztah, ten totiž vytváří spolu.