Jan Haluza

arkour je plodem her dětí z pařížských předměstí 80. let 20. století, Davida Bella a jeho přátel. Inspirováni francouzskými vojáky ve Vietnamu a asijskými filmy, snažili se přenést své gymnastické pohyby do městského prostředí. Položili tak základ nesoutěžní disciplíně zvané „Le parcour du combatant“ (česky „cesta válečníka“), dnes známé pod kratším „le parkour“ či jen „parkour.“

Je to umění pohybovat se v libovolném prostředí efektivně; tedy rychle a plynule. Parkouristé proto používají běh, skákání, šplhání a speciální techniky přeskoku – všechny prvky jsou čistě efektivního charakteru. Cílem parkouristy je zdokonalení těla a pohybů, pochopení vlastního strachu a především užitečnost – připravenost na případné kritické situace.

Vyznavači tohoto sportu trénují převážně ve městech, která nabízejí širokou škálu překážek pro ozkoušení řady technik. Jen málo z nich jsou „frajírci,“ kteří se flákají po ulicích. Naopak, jsou to často sportovci tělem i duší, kteří obětují nemalou část svého volného času posilování, tréninku běhu, dopadů a technik přeskoku.

Zároveň je parkour, podobně jako bojová umění, filozofií. Mění vnímání, vytváří modelové situace, vede člověka k sebeovládání.

S rozšiřováním parkouru se objevuje problém, a to nepochopení ze strany ostatních lidí. Osoby praktikující parkour se snaží nepoškozovat objekty a nevstupovat na soukromé pozemky, protože každé zničené zábradlí, každý znepřátelený obyvatel pro ně znamená úbytek tréninkových míst.

U nás v ČR je můžete potkat v každém větším městě: v Praze, Brně, Ostravě, Jihlavě, Hodoníně, Zlíně, Hradci Králové, Vsetíně... Většinou se pohybují ve skupinách po dvou a více a poznáte je snadno – skáčou přes každé zábradlí a šplhají na každou zeď, která se jim postaví do cesty...