Jakub Sís

Dnes nám matka Evropa, do jejíž náruče jsme se tak vehementně hrnuli, rozdává rady a příkazy na každém kroku, že máte až strach, jestli rozměry toaletního papíru jsou dostatečně „euro“. A co dodává ke školství: „Češi, máte málo vysokoškoláků. Přitlačte!“ Tak tedy tlačíme. Teď si možná říkáte, že jsem se zbláznil. Proč na stranu věnovanou Přírodovědecké fakultě tahám Evropskou Unii. Tedy proto, že problém, který bych chtěl dnes nastínit, se týká způsobu financování vysokého školství a věcí z něj plynoucích. Po přečtení mi dáte jistě za pravdu, že nitka euronorem se v něm, byť latentně, táhne. Třeba nezáměrně, ale určitě by nás za to v Bruselu pochválili.

F**k the system!
Jak předpokládám všichni víte, vysoké školy jsou do značné míry financovány na základě počtu studentů. Peníze na vědu od státu samozřejmě také přicházejí, další prostředky jsou získávány prostřednictvím grantů, za studenty je ovšem částka největší. (Letošní dotace na studenty činila v případě PřF 177,5 milionů korun, na vědu 29,3 milionů, přičemž poměr těchto dvou částek se katedra od katedry velmi liší. Jsou mezi nimi jak se silnou vědeckou pozicí, tak i daleko více „vzdělávající“.) V jejich zájmu je tedy přijmout co nejvíce zájemců o vzdělání. To by bylo veskrze pozitivní. Přijímačky jsou přece jen stresující situace, lepší je, když jedinec prokáže své schopnosti přímo při studiu. Méně pozitivní už je, že díky tomuto systému není zároveň žádoucí případné neumětele, kteří o svých kvalitách nepřesvědčí, statusu studenta zbavit. Nuže a s tímto personálním byznysem se může škola buď smířit a chrlit ze svých útrob mimo schopných vzdělanců, kteří se samozřejmě najdou všude, i zástupy diplomovaných hlupců (pokud by vám snad přišla na mysl nějaká konkrétní fakulta, je to čistě vaše myšlenková konstrukce), nebo, byť s přiznáním, že nebude jednoduché s tím něco udělat, na tento jev alespoň poukazovat. A právě tyto hlasy se čas od času ozývají z Přírodovědecké fakulty.

Přírodověda? Und warum?
Problém vlastně začíná u současné společnosti jako takové (a teď vážně nechci moralizovat). Kvality a s nimi se rýmující, ale hlavně z nich plynoucí, elity jsou měřeny penězi. Proč by se tedy někdo hrnul dělat něco, kde je jistota výdělku dosti nejistá (minimálně ne okamžitá), rozumějme vědu? Ani v televizi se o vás moc mluvit nebude, pokud nepřijdete s něčím závratně inovativním. Lékaři, právníci a sem tam i nějaký ten filozof mají dokonce vlastní seriály, ale už jste viděli něco přírodních vědcích? Laboratoř v botanické zahradě? A to nemluvím o učitelských kombinacích, nad pedagogy si kdekdo téměř odplivne. Doby, kdy byl „někdo“ pan farář, pan doktor a pan učitel jsou dávno pryč. A pro kantory věd přírodních to platí dvojnásob. „K čemu je děckám fyzika a zeměpis, hlavně je naučte jazyky“, jako bych slyšel většinu rodičovstva. Nehledě na to, že vystudovat učitelství se dá i jinde a je to rozhodně cesta méně trnitá.

Peníze? Opět až v první řadě
Fakulta se ovšem nějak uživit musí a tak dochází, mimo oborů relativně stabilně atraktivních, k otvírání téměř nepoužitelných kombinací, které slouží jako záchytné body pro takzvaný „pozdní sběr“ studentů, jimž to prostě jinde nevyšlo. Pozastavování se nad jejich úrovní je v této situaci známým kázáním vína a pitím vody. Korunky se však sypou. Že to je oč tu běží, dokazuje i skutečnost, že po překročení řádné doby studia o více než rok, tedy ve chvíli, kdy již stát studenta „nesponzoruje“, vybírá přírodovědecká fakulta ve většině případů školné v plné výši, což dle mých informací nemá na ostatních fakultách obdoby. (Pro představu, částka činí více než třicet tisíc korun za započatý(!) semestr.) Kromě toho, procentuální zastoupení vzdělanosti nám taky roste. Paní Evropa může být spokojená. Jenže co se stane v důsledku. Absolutní degradace dalšího stupně vzdělání na sebe nedá dlouho čekat. Fakt, že se student nachází v pozici, kdy je takříkajíc profesorovým klientem a kdy mu, při troše nadsázky(?), může u zkoušky říct: „Vždyť vy mě stejně nemůžete vyhodit“, není zrovna motivující. Jediný bič, který se však vznáší relativně vysoko, je nakonec pouze výše zmíněné školné pro extrémní „protahovače“.

Protiinflační opatření v nedohlednu
Co se s tím ale dá vlastně dělat? Proč o tom vlastně píšu? Myslím si, že se dá něco změnit? Pokud by snad někdo nějakou cestu věděl, nechť neváhá a informuje mne. Za sebe musím tuto stať zakončit skepticky. V případě zavedení přímých plateb školného (nyní opomeňme sociální aspekt), což je zřejmě jediná alternativa k přerozdělování financí státem, by byla vyřešena jen otázka motivace a to ještě částečně. Student, který bude muset sáhnout hlouběji do své resp. rodičovské kapsy bude možná ke studiu přistupovat zodpovědněji. Spíše, než by však hledal chyby u sebe, začne je hledat u vyučujících. To by rozhodně nebylo hledání marné, v některých případech naopak velmi prospěšné, ale to už je na jinou úvahu. Pro školu by však v principu zůstal nadále stejným zákazníkem, bez ohledu na své inteligenční dispozice.
Pětistovka je pořád pětistovka, říkala maminka Štěpána Šafránka ve své slavné antiinflační replice. Syn jí kontroval slovy, že sice ano, ale věci jsou pořád dražší a dražší. Diplom je taky pořád diplom…