V

Musím také konstatovat, že publiku, které má jiné problémy než uvadající manželství a zvětšenou prostatu, je i samotný námět vzdálen asi jako tučňákovi Sahara. Přeci jen erotické představy plesnivého pána (snad mi pan Svěrák st. odpustí) se mě netýkají a s velkou mírou určitosti se mě v budoucnu ani nedotknou.

Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) má ze svého působení na základní škole tik, přezdívku Ždímač a ze své kolegyně ze sborovny si udělal předmět erotických fantazií. Mládež moderní generace ho vydeptala natolik, že se rozhodne toto zaměstnání opustit. Manželka ho deptá o něco méně, ale i tak poměrně výrazně. Nehledě na to, že se sám považuje za tzv. vítací typ manžela, který se strašně rád vítá se svojí manželkou. Vtip je však v tom, že aby bylo vítání, musí být nejdříve loučení. Na základě této své teorie si Josef našel práci messengera a po menší komplikaci v podobě zlomené dolní končetiny dostal místo pracovníka na výkup lahví v nejmenovaném supermarketu Albert. Začal se s lidmi sbližovat a začal taky lidi sbližovat. Se supermarketovou idylickou rovinou se paralelně prolíná ne natolik růžová rovina manželství. Eliška (Daniela Kolářová) a Josef žijí vedle sebe a navzájem si už jen něco vyčítají, doba, kdy se přitahovali a žili naplno, už dávno pominula.

Film líčí hlavně mužský postoj k manželskému vztahu. Ať už na nespokojeném Josefovi nebo na jeho nevěrném zeťovi. Právě jejich společný vztah mi šel proti srsti ještě víc než erotické sny ve vlakovém kupé. Kdyby váš zeť opustil vaši dceru a vnuka kvůli jiné, mladší a sexuálně žádostivější, a navíc těhotné ženské, tak ho asi nepožádáte o předpis na viagru a nepoplácáte ho po ramenou, že je takový kanec. Navíc tento „kanec“ nechce chodit za svým malým synem z důvodu, že by mu to údajně utrhlo srdce a na cestě má přece dalšího sviště.

Přišlo mi, že Svěrák pouze naťukl mnoho závažných témat, ale už je dál nerozehrál, nedal jim prostor rozvinout se a na diváka alespoň nějak zapůsobit. K řešení vlastního neutěšeného manželského života, na kterém se příliš nepodílel, dospěl teprve ve chvíli, kdy se o jeho ženu začal zajímat jiný muž a on zjistil, že na ni pořád žárlí.

Nevím, jestli se mám u Vratných lahví přiklonit k hořkému či sladkému, k tragédii či komedii. Moderní doba nás krmí samými neuvěřitelnými, vyhraněnými a hlavně napínavými příběhy. Vratné lahve jsou příběhem obyčejným a lidským, bez napětí a stříleček. Místo dramatické akční dějové linky je tu Svěrákův pomalý motorák, který se vleče krajinou všedních lidských životů. Z filmu mi toho dojmově moc neutkvělo. Snad jen řešení záhad tří mastných skvrn, čárkované slečny a pocit, že se stáří bojím víc a víc.