Jakub Sís

Rozhovor s Matějem, kytaristou, zpěvákem a starším z bratrů Homolových, se odehrával ve velmi přátelské atmosféře. Kluci, evidentně v dobré náladě po vydařeném koncertě, měli už přichystánu „raketu na ranveji“, a tak jsem se ráno nestíhal divit, co že to v tom diktafonu mám a na co jsem se vlastně ptal.

Jak jste se měli v Barmě a proč vás pořád tak přitahuje Jihovýchodní Asie?
My máme každej rok pravidelně 2 měsíce volno. Kdo byl v Jižní Asii, tak ví, že to je úplně jinej svět. Člověk si tam vyčistí hlavu a uvidí věci, který nevidí nikde jinde, je tam všechno naruby. Já jsem byl tentokrát v Mexiku, v Barmě byl brácha, ale rád se vrátím zase do Asie.

Jak se vám hrálo v Londýně a jak jste se tam vůbec ocitli?
On to není žádnej zázrak. Pracuje tam spousta Čechů a Slováků a ti už strašně dlouho ve dvou nebo ve třech klubech pořádají koncerty. Na večer si je pronajmou a pozvou nějakou kapelu. Doprava je teď tak levná, že je to v podstatě, jako když jedem do Ostravy. Není to prostě nic složitýho, před náma tam vidíš na plakátě Mňágu, po nás Tři sestry. Klub byl plnej a připadli jsme si tam jako doma. Samozřejmě, že 99 % publika jsou lidi, kteří tam jsou jako au-pair nebo pracujou v hospodách, prostě Češi a Slováci. Angličani asi moc nechodí. Takže jsme tam strávili dva dny, který byly super a budeme se tam zase těšit.

Jak jste se dostali ke spolupráci s finskou skupinou Waltari?
To je kapela, která u nás často hraje. Mají rádi Čechy a jezdí do Prahy kalit. A brácha v nějakým klubu potkal jejich zpěváka. Vlastně se to domluvilo v hospodě. Brácha měl písničku, ke který nebyl text, což byly právě Činely, a tak nějak se to „ztechtlilo“, že se jim to poslalo po internetu, oni poslali nějakej nápad nazpátek a takhle se to udělalo asi pětkrát. Vždycky každej kus udělal, až vznikla definitivní verze, se kterou jsme šli do studia. Oni pak na jeden den přiletěli a natočili to s náma. Vznikly dvě písničky, druhá někde visí ve Finsku ve vzduchu, a buď to bude jen nějaká rarita, a nebo, v lepším případě, si ji Waltari dají na jejich desku. Bylo to super v tom, že my jsme Waltari fakt poslouchali. Tak před deseti lety mezi naší skejťáckou partičkou strašně frčeli. Pak to šlo nějak mimo nás, ale nakonec jsme se k nim oklikou zase vrátili. Dokonce nám desku pokřtili, zazpívali si s náma, a pak s náma zakalili. I když jsme si moc nepokecali. (smích)

Na posledním albu je skladba, která se jmenuje „Don Číčo“. Je to skutečně existující osoba?
Jasně, Don Číčo je náš kamarád z Prahy. Takovej hezoun, kterej vždycky hrozně balil holky. Až jednou sbalil Agátu Hanychovou a teď s ní chodí. To se ovšem stalo až potom, co vyšla deska. Ale je to super kluk.

Je nějaké místo, kde opravdu rádi hrajete, a proč je to zrovna Olomouc?
Hrajem rádi všude, ale je pravda, že na Východ od Prahy – Hradec, Litomyšl, Olomouc – tady na tom území nás lidi vždycky přijímali v pohodě. Třeba v takovejch jižních Čechách chodí na koncerty podstatně míň lidí.

Jaký jste měli vztah s vaším dědou?
Dobrý. Jeden nám umřel, když jsme byli malí, ten nám vyprávěl pohádky. A druhej, ten umřel asi před třema rokama, ten nás naučil sprostý slova. To byla fakt figura, měl asi sto padesát kilo a byl hrozně sprostej.

Tentokrát vynecháme obligátní vzkazy fanouškům a zeptám se na vzkaz pro osobu u nás na katedře téměř nejdůležitější, a to je náš vrátnej.
Že mu přejem silný odbory.