Veronice, dívce, se kterou trávím nejvíce času, dlužím jí něco přes stovku a občas ji kousnu do jazyka, se líbí kluci z Afriky. Černoušci Bubu, Mirečci, běžci na krátké tratě a studenti UP s vůní orientu.

Věděl jsem to a vím to, leč od jisté doby jsem tak trochu nesvůj. Od okamžiku, kdy jsme potkali Mirečka, dvakrát dva metry, s nákupním košíkem a s chutí na sladké. S chutí na pendreky v cukru. Znervózněl jsem, protože se mi po pendrecích udělala vyrážka. Ano, uvažujete správně, koupili jsme je po vzoru onoho supermuže. Díky, Miroslave! A taky díky, Jirko! Za zprávu, že když prý okusí „černého“, nechce už nikdy nic jiného. Ten večer jsem se namydlil pouze do pasu a kakaovou vyměnil za Lady karneval. Se sloganem, že ráno dělá den, jsem se ten den rozhodl učinit určitá nepopulární opatření. Když kluk jako eben, tak jedině klučík z kofily, a když černoch, tak jedině Karel. Čertila se, chodila v černém a po náhražkách kávových zrn jí vyrostla prsa.

Řečeno slovy klasiky. Já vás mám, kluci, vlastně rád!

(HvK no. 21)