čkoli Eggnoise, ,,hlučné vajíčko“, existují už čtrnáct let, málokdo je vlastně zná. Koncert v ,,patnáctce“, zaplněné asi třicítkou věrných fanoušků, toho byl jasným důkazem. Přesto patří mezi moji špičku českých mladých kapel, která si získá sympatie hudebního laika i mlsného fajnšmekra.

Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jak tuto magickou sedmičku vlastně představit. Nestačilo by říct, že jsou prostě dobří? Nestačilo. „Dobří“ totiž nevystihuje ani setinu toho nadčasového pocitu, který vás při koncertu pohltí a zůstává ve vás ještě pár dní po něm. Jejich krédem je ,,spojovat maximální řád s chaosem“. A to se jim taky dokonale daří.

Trumpeta, housle, flétna, pozoun, klávesy, bicí a samozřejmě kytary. Výsledek? Průřez všemi (ne)známými žánry – od jazzu, popu, blues, po rock, punk a těžkou alternativu. Tato nevídaná energická směsice vyloženě nutí k tanci nebo přinejmenším k rytmickému podupávání nožkou. Kluci jsou k tomu všemu tak trochu herci – filosofové. S každým svým songem se vžívají do nové role, občas změní hlas či vyloudí až zvířecí zvuk. V přestávce mezi jednotlivými kusy si pak rádi pohovoří třeba o chlupatém šnečkovi nebo o jakémkoli jiném „všedním“ tématu.

Jejich poslední výplod, cd Albumen, prozkoumává všechna hudební (i nehudební) tajemství, proniká do nitra lidského stvoření. Nikdy jsem se nesetkala s takovou emocionální sprchou, jako právě u nich. Prahnete – li po obohacujícím zážitku, na který jen tak nezapomenete, vyrazte na ně. Úterní koncert jste již ale prošvihli.


Eggnoise, 7. října 2008, klub 15 minut Olomouc