aké letos oživila jeden podzimní týden v uměleckém centru Konvikt divadelní improvizace. Účastníci již tradičně a také zcela příznačně nazvané akce – Týden improvizace – mohli navštívit celkem šest (hudebně-)divadelních představení.

Zahájení Týdne improvizace bylo velmi skromné. Ne že by samotní organizátoři tomu chtěli, ale návštěvníků bylo poskromnu. A tím pádem první představení slovenského divadelního souboru SKRAT přivítalo kolem patnácti diváků. Alespoň tedy neubylo na komorní atmosféře dramatu s již tak dost „intimní“ tématikou. Domnívám se, že ani není možné zcela objektivně uchopit a popsat děj celé inscenace, avšak hlavní téma bylo jednoznačně zřetelné – smrt! Jednalo se spíše o sled scének, které byly dokreslovány hudbou a filmovou projekcí. Tři kamarádi se rmoutí nad rakví čtvrtého, jejich diskuze se ubírá (pra)podivným směrem – od filozofování nad nudou života a uměle vykonstruovanými problémy až po opilecké žvásty o rozjařených manželkách.

Další scénka přichází s velmi kontroverzním námětem. U baru (tak nějak přirozeně vytvořeného z rakve) se schází zvláštní uskupení lidí – dva podnikatelé a muž v ženských šatech. Extravagantně oblečený muž pod nátlakem dalších dvou uznává, že po vzoru výjevu Adama a Evy v ráji, nejspíše představuje díky své jisté bezpohlavnosti „toho hada“. Nakonec se sám zabíjí. K čemuž je donucen snad společností, snad sebou samým, respektive svým vypjatým individualismem. A jak jinak toto představení může skončit než smrtí všech protagonistů. Proč? Protože smrt je zkrátka součást života!

V úterní podvečer se představilo Teatro Pantomissimo, tedy přesněji jen půlka souboru (nutno dodat, že se tedy jednalo o jednoho člověka). Začátek opanovalo milé (opravdu nevím, do jaké míry nepřipravené) zmatení. Hudba se rozehrála, DJ Meff, který doprovázel celé představení, roztočil své vinyly, ovšem ani ona slibovaná polovina souboru se na jevišti neobjevila. Nakonec se ale přeci jen odněkud ze tmy zjevuje ruka, potom opatrně našlapuje noha. A potom se už celá postava dává do pohybu.

Jeden mim zde dokázal zahrát vše, od znásilnění po porod a následné vychování tří děti. Vlastně zde byl sehrán jen obyčejný příběh, život jedné slečny, která nechtěla být sama, tak si pustila muziku a protančila se (s pár muži po svém boku) životem.

Třetí „improvizační“ večer se v divadelním sále sešlo zatím nejvíce diváků a to zcela oprávněně. Second Sekec dostál svému názvu – byl to nejen sekec, ale i mazec. Tento divadelní soubor čítá pouze dva členy. Nebudu nyní hodnotit, kdo je zde výraznější postavou. Ovšem jednoho člena, respektive členku, bych ráda přiblížila. Její obličej se může zdát povědomý, a to z toho důvodu, že hrála ve filmech jako Nuda v Brně nebo také v současné době nově vzniklých filmech jako jsou Děti noci a U mě dobrý.

Byla nebyla jedna taková zcela obyčejná věznice – tak by mohla začínat tato improvizační pohádka. Základem improvizace bylo prostředí ženské věznice a příchozí nováček. A ta zbývající část představení se jen velmi příjemně z tohoto základu rozvíjela. Krásné byly drobné nepřesnosti, které překvapovaly i samotné herečky. Divákům nezbývalo, než se bavit. Nápady rychle letěly jeden za druhým, všechny doprovázeny rytmickými melodiemi DJ Ventolína.

Konec týdne patřil divadlu J. Kiripovského, který už na úvod deklamuje, že jeho prvotním cílem je neznemožnit se, a také tanečnímu představení Katji Višinské inspirovaného osudem Anny Kareniny.

Program Týdne Improvizace byl také doprovázen dalšími akcemi. Například koncertem nezapomenutelného Xaviera Baumaxa či dalším hudebním, chceme-li „oříškem“, v podobě profesionálního beatboxera Freaky Jezus, který dvakrát vyhrál Czech Team Beatbox Battle.

Web Týdne improvizace
Fuck each other aneb Xavier Baumaxa a jeho pes v eSku