říčlenný elektronický projekt filmaře Petra Marka, herce a hudebníka Prokopa Holoubka a šperkářky Markéty Lisé, vznikl na základech emo/elektrogothic kapely Krásný stěhovák Gerard a Sexuální nábytek. Funguje teprve od dubna 2006, za tak krátkou dobu však odehráli velké množství koncertů v ČR a na Slovensku. Spojení elektronické hudby s českými texty kapele pomohlo najít rychle velké množství fanoušků a poměrně nečekanou hranost písní v rádiích (Rádio 1 a Rádio Student). Součástí živých vystoupení je i VJ (video jockey), který obrazově doplňuje vystoupení. 1. května 2007 vydali kritiky ceněné album Čekání na robota, na remixech k této desce pracují např. Moimir Papalescu nebo DJ Tvyks.

O vás se tvrdí, že jste brněnská kapela, ale ve skutečnosti z Brna pochází akorát Prokop Holoubek. Jak ta fáma vznikla?
Petr Marek: V Brně žije ještě jeden z našich DJů – Filip Přemek, občas se tam vyskytuje VJ Kolouch a VJka Magda Hrubá. Já jsem v Praze (působí jako pedagog na FAMU – pozn. red.), takže vlastně většina z nás jsou Brňáci.
Prokop Holoubek: Myslím, že není důležité odkud jsme, ale rádi o sobě říkáme, že jsme z Brna, protože brněnská hudební scéna nás vždycky oslovovala.
Markéta Lisá: Máme rádi Brno.

Mimo hudby působíte i v divadle. Snažíte se toho využít a propagovat Midi Lidi i v divadelních kruzích?
PM: Ty dva světy se prolínají, protože v divadle používáme vlastní hudbu a naopak divadelní prvky se objevují občas na koncertech. Zároveň je to i schizofrenie paralelních světů, kdy jednu chvíli je člověk hudebník a jindy zase filmař. Divadla, jaká děláme my, jsou většinou hodně improvizovaná, pro elektroniku tam není prostor.

Recenze na desku Čekání na robota jsou velmi pozitivní. Vyvíjí to na vás tlak, anebo je berete spíše jako výzvu?
PH: Určitě bych neřekl, že jsme pod tlakem.
PM: V současné době máme hotových spoustu písní na novou desku, jenže vůbec nevíme, jak by měla vypadat.

A jakým směrem se budete ubírat na dalším albu?
PM: To zatím nevíme. Ale líbí se mi třeba hudební model kapely Leftfield, která vyrobila první desku totálně hitovou a na druhém albu nebyla jediná silná skladba.
PH: Ta druhá dodnes nebyla pochopena. (smích)
PM: Nedoceněná krása. Monotónní druhá deska Leftfieldu, která je mnohem lepší než ta předchozí. Jen na to zatím nikdo nepřišel.

V bookletu desky Čekání na robota se objevuje manželská dvojice. O koho se jedná?
PM: To nemůžeme říci.

Mnoho českých kapel se netají tím, že by chtěli hrát v zahraničí. Jak vidíte vy své šance v cizině?
PM: Když nepočítám Slovensko, tak jsme hráli mj. v Polsku nebo Rusku, ale jednalo se spíš o ojedinělé výjezdy než o pravidelné dlouhé turné. Pro nás je to zajímavá zkušenost, např. polské publikum je nejlepší publikum, které jsme zatím poznali, co se týče jejich hysterických reakcí na koncertě. Rozhodně zajímavá zkušenost je třeba i letět do Londýna a vystupovat tam jen 23 minut, protože klub zavírá ve tři a vy jste to nestihli nazvučit.
PH: Hraní venku je dost náročné a to nemám na mysli jen samotný koncert, ale všechno, co mu předchází a následuje.
PM: Ale má to i světlé stránky, díky kapele jsme se podívali třeba na Rudé náměstí. Tam se mi moc líbilo.

A jak na vás reagovalo ruské publikum?
PM: Pokaždé jinak, jelikož jsme hráli na různorodých akcích. Jednou nadšené publikum v šest hodin ráno, kdy jsme začínali a podruhé znuděné publikum ve V.I.P. klubu, které jsme evidentně nebavili.
PH: Respektive zfetované publikum čekající na tvrdé techno, přerušené tápající popovou kapelou. (smích)

Chystáte se do zahraničí i v blízké budoucnosti?
PM: Chystáme se do Anglie, ale to záleží na Markétě, jestli bude muset doma hlídat psa. Poletíme, Markéto? (smích)
ML: Já nevím. Když ten pes nemůže zůstat doma sám ...
PH: Abychom nemluvili tak abstraktně, tak můžu říci, že na podzim budeme vystupovat v Německu - potvrdil se koncert na Film Festivalu v Passau (8. listopadu – pozn. red.). Budeme hrát pravděpodobně několik koncertů ve Francii a v Německu. A taky na Slovensku.
PH: Ale Slovensko není zahraničí.

Vaše klipy jsou na české poměry celkem originální. Kdo přichází s nápady?
PM: Náhoda. Třeba jsme chtěli natáčet klip Bujón (viz níže) a měli jsme plán, že ho natočíme ve velkých detailech obličejů a rukou, velmi klidně hrající kapely v podstatě bez emocí. Ale sotva jsme vešli do místnosti, tak tam Prokop začal dělat tak divné věci, že jsme to museli natočit. A vzalo to úplně jiný konec. (smích)

Midi Lidi - Bujón


Překvapilo mě, že děláte remixy vlastních skladeb. Hodláte tím do budoucna někoho pověřit anebo si budete dál překopávat svoje skladby?
PM: Ale my to moc neděláme, to bylo jen pár skladeb. Ale když už se do toho pustíme, tak nás to baví.
PH: Stejně zajímavé je i sledovat, co z koho vyleze.
PM: Od spousty lidí máme hodně remixů, které jsme nedávali nikam do oběhu. Ještě tak dva tři a mohli bychom vydat remixové album.

Média vás často přirovnávají ke Kraftwerk. Jaké kapely vás inspirují?
PM: Mě inspirují Cabaret Voltaire.
PH: Coil, Underworld a samozřejmě taky Kraftwerk.

Máte nějaké zajímavé koncertní zážitky?
PM: Ty přicházejí, když věci, které mají fungovat nefungují, a musíš programovat během koncertu - to se mi stalo třeba minule. Nebo v Liberci asi na hodinu vypnuli proud. Najednou tma jak v pytli a my neměli co dělat. Takže jsme zpívali s dvousetčlenným technařským sborem folkové písně od bratří Nedvědů a Michala Tučného.