etošní ročník Sázavafestu měl pro návštěvníky spoustu es v rukávu. Počínaje čistým areálem, přes účinkující, konče stravovacími možnostmi a jejich cenami. Začal krásně, slunečně, ale po sobotní přeháňce šlo všechno do pekel. I když možná jen pro mě.

Něco málo k organizaci
S antibiotiky v kapse a vidinou prvního bezalkoholového festivalu jsem, natěšená, zvesela pobíhala od parkoviště do akreditačního centra a hledala vchod do areálu. Všude jen šipky napovídající, kde se nachází parkoviště nebo stanové městečko. Ouha, první výtka pořadatelům. Když už má areál jediný vchod, asi kilometr od parkoviště, bylo by vhodné o tom nějak dát vědět. Nebyla jsem sama bloudící Kácovem.

S lahví vody v „kabelce“ jsem předstoupila před ochranku. „Maximálně půllitrovou si s sebou můžete vzít.“ Tak bezva, hned je den hezčí, zvláště, když ta moje byla o objemu 0,75 l. A už jsem uvnitř! Civěl na mě obrovský taneční stan-kino, modro modrá Bubble zone (O2 byl vidět, cítit, slyšet na každém kroku) a především sluníčko! Že bych zažila první festival bez deště?

Čtvrtek, den první
Pod heslem „nemusím vidět všechno a zrušit se hned první den“ jsem se dostala do areálu po třetí hodině odpolední. 100°C měli začít až před pátou hodinou. Čas na to projít si areál a zorientovat se v programu. Všude bylo celkem mrtvo, možná to bylo teplem, možná tím, že se obecenstvo teprve sjíždělo. Před jednotlivými podii polehávaly, posedávaly desítky lidí. Další seděli před nálevnami a netrpělivě očekávali naražení prvních sudů (Jak je možné, že se čekalo zhruba do čtyř hodin na první pivo?). A pak přišli válečně pomalovaní 100°C a zvěstovali mi začátek bezvadného festivalu. Byli dobří, s novým albem ještě o kousek víc!

Následovali Blue Effect. Na rovinu a bez mučení se přiznám, že jsem byla značně skeptická. Tak trošku puberťák v pánských kalhotách, Honza Křížek mi neseděl za mikrofon rockové legendy. Po tomhle zážitku se ovšem klaním a omlouvám se! I Radim Hladík je tak trošku puberťák, na nohách číny, kolem krku kytaru a v rukách asi robota. Stáří si zaslouží respekt! Legendy ještě větší!


Co přišlo poté, bych raději nekomentovala. Dle mnohých skvělá show mladičké Ewy Farne měla maličký háček. Talent zabitý nudnými hudebními variacemi a zpěv snažící se přeřvat aparaturu. Fanoušci se bavili a ti, kteří přišli za „hudbou“, se raději urychleně přesouvali do kotle na vystoupení Gipsy.cz. Tam se strhl opravdový mejdan. Radek Banga připomíná hyperaktivní dítě. Učil publikum základy romštiny, svíjel se v rytmu a se skvělou (a komunikativní) kapelou za zády roztančil snad všechny, kteří stáli poblíž. Tenhle pán si zaslouží taky velké uznání za to, co umí.

Ještě než se dostali na pódium Tleskači, zvědavost nám nedala. Mladíček Sean Kingston nás nejprve zaskočil svou robustností, poté i hudbou, která nepatří mezi naše nejoblíbenější. Po poznámce „Ta jeho kapela vypadá, jako kdyby utekli z ústavu“ jsme bleskurychle otočili na patě. Jen by mě zajímalo, jestli ten obrovský dav byl poskládán z fanoušků nebo spíš ze zvědavců. Hvězdu a tahouna festivalu si představuji opravdu jinak.

Tleskač už téměř taky patří mezi hudební legendy. Dal o sobě opět hlasitě vědět a s obrovskou podporou publika odehrál většinu známých kousků. Tancem den začal a tancem taky končil. A teď rychle spát a nabrat síly na další, dlouhý den.

Pátek, den druhý
Pod heslem „alespoň jeden den se můžeme fyzicky odrovnat“ jsme se vydali do víru dění hned od začátku programu. Neomylně vybíráme hlavní stage a kapelu Josef IX a Ultrablue. Původně jsem zamýšlela vytečkovat zde dva řádky na znamení ignorace tohoto festivalového omylu. Lídr kapely představoval její členy snad polovinu vymezeného času způsobem tak trapným, že jsem se styděla ještě večer.

Hned na vedlejší scéně se nás jala vysvobodit Jana Lota. Vlivem pálícího slunce jsme se usadili do chládku ke zvukaři. Před nedávnem vydala své první album (recenze desky). Album vytříbené, hudebně zajímavé, podtržené výjimečným hlasem, texty i Janinou osobností. Jak může být jistá Tereza Kerndlová tolik populární, když se i u nás najdou nadprůměrné zpěvačky, je mi stále záhadou. A jelikož je fakt vedro, zalézáme do stínu a chladíme si sosáčky.

V pět hodin měla nastoupit Anna K. Deset minut po avizovaném začátku dozvídáme, že kytarista měl nehodu a dorazí s malým zpožděním. „Před chvílí volal, že je za deset minut tady, tak asi začneme bez něj, co říkáte? Zvládneme něco akusticky?“ Anna K to skvěle zorganizovala, zahráli několik písní akusticky (Až mě mrzelo, že tak nehrají častěji.), a když nešťastník konečně dorazil, mohli to rozpálit naplno. Zkrácený a improvizovaný koncert se nakonec vydařil. O trapasu mluvit rozhodně nelze.

Kolem nás se už ale valily davy lidí na hlavní scénu. Tam právě finišovaly přípravy Sto zvířat. Obrovská masa fanoušků pod pódiem dala znát, která ska kapela má u nás největší oblibu. Stovky rukou létaly v rytmu vzduchem, zněly čerstvé písničky a měly stejný ohlas jako známé a oblíbené pecky. I přes obrovské dusno celý dav tančil a skvěle se bavil. Koncert Sto zvířat řadím k tomu nejlepšímu, co se dalo letos vidět / slyšet.

Odsud jsme se snažili rychle přesunout přes celý areál do Balbínovy akustické scény, kde se připravoval známý písničkách Jiří Schmitzer. Improvizoval, jako vždy. „Já nemám nic připravený, tak jsem vás chtěl poprosit, kdybyste byli tak hodní a říkali si, co mám hrát.“ (To neměl říkat, prdele najednou přilétaly ze všech stran.) Po několikerém vymlouvání se, že věc z nejoblíbenějších zahrát nelze a podobně, i mistrovi došla trpělivost. Mladíka ze středu obecenstva, který se hlasitě dožadoval prdele poslal tamtéž: „A ty už jdi taky do prdele, dyť to se nedá vydržet“!

Poté následoval přesun alespoň na konec koncertu za Pavla Grohmana. Jen kdyby moderátor pořád neopakovat, že to měla být vzpomínka bez patosu. Vytýkat něco tomuto vystoupení by bylo nefér. V rámci možností předvedli všichni zúčastnění, co bylo v jejich silách. A tak to mělo být. Na chvíli jsme se pak zastavili na Wohnoutech. Tihle mladíci už mají odehráno mnoho. Hrají pořád skvěle úderně. Nicméně mám pocit, že už maličko nudí. I dobrého se člověk snadno přejí.


Večírek dne nás ale teprve čekal. Monkey Business jsou pro mě jednoznačně koncertní jednička mezi českými kapelami. A nezklamali ani tentokrát. Clona přes pódium během zvukovky napovídala překvapení. Když spadla, na pódiu stála skupinka osob z doby ledové. Monkey Business oblečeni v kožešinkách rozjeli svou show tak, jak jsme zvyklí. Matěj Ruppert předváděl operní árie i kaskadérské kousky na konstrukci pódia. A všichni se bavili, kapela i fanoušci. Nechtělo se mi pryč, a nechtělo se mi věřit, že to tak rychle uteklo. Tak ještě kratičká zastávka na The Young Gods a zase honem domů. Opět mě přehlasovali. Kdybych neměla klíčky od auta a nemusela dopravit naši tříhlavou skupinku do postelí, slyšela bych ještě víc.

Sobota, den třetí
Třetí den jsme opět zvolnili tempo. Po důkladném prostudování sobotního programu jsme se vydali za hudbou až po třetí hodině odpolední. První, koho jsem zaznamenala byla slovenská písničkářka Dorota Nvotová. Následovalo pročištění uší, jestli slyším opravdu správně. Dívka u nás známá jako herečka určitě překvapila nejen mě.

A pak přišel déšť. Mračna se zlověstně proháněla po nebi už od rána a potom, zhruba v půli koncertu pánů Mišíka s Hladíkem, se roztrhla obloha. Vidět dva velikány české rockové hudby sedět vedle sebe byl opravdový zážitek. Jak poznamenal moderátor: „Viděli jste něco, co už možná nikdy neuvidíte.“ A mě bylo v tu chvíli hrozně smutno, protože měl možná pravdu. Když dohráli, zůstali sedět, publikum tleskalo ve stoje: „My teď jako odcházíme, a teď jako zase přicházíme. Nás už tyhle přesuny zbytečně vyčerpávají.“ Po „přídavku“ se opravdu zvedli a odešli, ale protože publikum nepřestávalo tleskat, vrátili se. Ale to už byla v zákulisí vidět hlava Marka Ebena.


Než Ebeni nazvučili odběhli jsme si nakratičko na dvě písničky ke skupině Cartonnage. Názvem cizí, zpěvem cizí, stylem cizí, světovostí cizí a přece jenom naši. I česká scéna umí čas od času vyprodukovat kapelu světového formátu. Cartonnage se mohou chlubit společným projektem s Mobym. Během songu Patiserie (Cukrárna) házeli do davu lízátka. S nimi i veselou náladu, kolem mě létaly bubliny z bublifuku, a tak to má být.

A co bratři Ebenové? Vytříbený humor, výborná hudba s prvky sci-fi („Co tě dneska dostalo nejvíc?“ „Marek Eben, když letěl do vesmíru!“), hra na pumpičku a autogramiáda. Zařazuji do škatulky „Vzpomínám s láskou“. Loučili se prozaicky: „My už musíme jít, ať nezdržujeme toho, co přijde po nás! A to je vážení silný kalibr, doporučujeme!“


Po nich přišel Xavier Baumaxa, známý to recesista a muž bez servítků. První zklamání přišlo, když se davy lidí začaly hrnout k pódiu na stojáka. „Já ale nemůžu být na koncertě Xaviho, aniž bych na něj viděla, to je nesmysl, člověk ho musí vidět, v tom je celá jeho síla!“ Všem to bylo jedno. A jak blbě to začalo, tak rychle jsme se pakovali pryč. Xavi nemluvil, jen zpíval, hrál, nadával zvukaři, že má na pi*u odposlech, a mě to nebavilo. „Jdeme na langoše,“ zavelela jsem na odchod, „stejně chceš jít na Polemic.“ V tom zvonil telefon: „Tys‘ nepila, že jo?! Péťa se nám tady poskládala, je jí hrozně špatně, nemůže chodit a nemůžeme sehnat žádnýho doktora, vezmeš jí do nemocnice?“ Sakra co teď? Za chvíli začnou hrát Skyline, pak jsem chtěla na Sister Bliss, mám hlad, Polemic, Yellow Sisters, božé, co mi to děláš?! „ No jasně, že jí odvezu, kde jste? Jak to, že nemůžete sehnat doktora, když je tu stan s doktorem a sanitkou?“ Vydusala jsem kopec do stanového městečka, kde seděla ta hromádka neštěstí.

Část historky před příjezdem sanitky znám jen reprodukovaně. Petra omdlela, pravděpodobně dehydratací (v tu dobu nikdo nevěděl z čeho). Jeden člověk s ní zůstal u stanu, další běžel do areálu ke stanu zdravotníků. Odtamtud se všichni odmítli vzdálit s tím, že pokud chtějí pomoc, musí ji snést dolů. Jak ale dvě holky snesou třetí, téměř kilometr, k lékaři? (Chápete? Já ne!) Rozhodli se tedy sehnat někoho z pořadatelů (Ovšem sehnat v sobotu večer někoho, kdo by byl schopný komunikace a následně sehnat pomoc, se zdálo nad lidské síly, alkohol má velkou moc.) Po hodině a půl od prvního zavolání se konečně rozblikala světla záchranky. Ukázalo se, že to byli ti stejní zdravotníci, kteří měli stanoviště v areálu. Kapačka, výslech, převoz na vyšetření do nemocnice.

Jak asi vypadá člověk, který potřebuje akutní pomoc? Proč trval kilometrový přesun v autě lékařům víc jak hodinu a několik telefonátů? Proč chtěli, abychom si ji do nemocnice dopravili sami? Proč jsme dostali vynadáno, že konzumujeme alkohol, když je někomu z party špatně? Proč tam tedy vůbec stan s lékaři byl? Brali to jako příjemnou dovolenou? Jen mě zajímá, jestli bych dostala vynadáno, kdybych přijela vlakem a neměla k dispozici auto. To bych si kamarádku po kolapsu taky nemohla do nemocnice dovézt sama!

A teď už jen ve zkratce. Narychlo vymyšlené změny v programu zamíchaly (mimo jiné) všemi plány. Propásla jsem Sunshine, Skyline (Marka Rybin mi tam pořád nesedí a nesedí!), polovinu výtečných Yellow Sisters. Zato jsem měla šanci stihnout výborný set Sister Bliss. Pak už jsme však jeli spát, protože to byl náročný den, všemi možnými způsoby pokažený. Na závěr dodám jen, že jsem si toho langoše nakonec dala, a že můj žlučník ten nápor mastnoty odmítal přejít bez povšimnutí. Ale stejně si nemyslím, že to byl nejhorší festival, který jsem zažila.

Suma sumárum
Největší přehmat/ostuda festivalu byl Josef IX a Ultrablue (tak dementní popík patří do trezoru dávné historie).
Největší zklamání patří jednoznačně zdravotnické službě, která měla být k dispozici okamžitě.
Největší překvapení pro mě byli určitě Blue Effect, elán Radima Hladíka a Honza Křížek.
Velké plus patří pořadatelům za čistotu areálu!
Velké mínus za sobotní čáry máry v programu. Sice všude visely nové programy, ale i tak jsem leccos prošvihla.