rotože byl v úterý Slovenský den a my neviděli ani jeden film slovenské produkce, rozhodli jsme se to napravit. Trochu jsme si to však pozměnili, místo „e“ jsme dali „a“ a udělali si tak den slovanský. Zfilmovaný ruský román, československá pohádka a příběh z Vysočiny.

M: V tom stanu se po ránu vážně nedá vydržet, mám toho už plný zuby. Kdyby tak bylo o pět stupňů méně …
R: Už je to tady zase. Neříkal jsi ale včera o šest?
M: Říkal, ale dneska je o stupeň chladněji. Vyrazíme na Karamazovi?
R: Hmm, cítím Rusko, to já ráda. Je to ale nový film, určitě ho bude chtít vidět spousta lidí. Navrhuji jít tak hodinu před začátkem promítání.

Vskutku. Je přesně 65 minut před oficiálním zahájením projekce nového filmu režiséra Petra Zelenky a počet lidí před Slováckým divadlem napovídá, že jen se otevřou dveře do sálu, bude téměř zaplněn. Aby také ne. Zelenka se rozhodl zfilmovat slavný román M. F. Dostojevského, ovšem jak je u něj zvykem, nejde o dílo zcela běžné. Herci Dejvického divadla mají zahrát inscenaci o bratrech Karamazových na polském kulturním festivalu. V netradičním prostředí staré ocelárny, jejíž prostory mohou maximálně ve hře využít. Zkouška hry o otcovraždě je však orámována tragédií jednoho z přihlížejících dělníků, který přijde o malého syna a nakonec sám sebe zastřelí.

R: Dokonalé prolnutí divadelního světa se světem reálným.
M: To bych řekl. Na konci filmu zapršelo nejen na plátně, ale také v Hradišti. Třikrát hurá.
R: A bude od tebe aspoň na chvíli klid. Hele, nenechal jsi ale ručník venku?
M: Sakra … Není ale čas zachraňovat jej a dát sušit, za chvíli zhlédneme další film, Jakubiskova Pehavého Maxe a strašidlá.

Jak už název napovídá, jedná se o pohádkový příběh. Jakubiskova předchozí tvorby se příliš nezamlouvala tehdejšímu režimu, režisér proto unikl k dětskému filmu. Pehavý Max je sirotek, který uteče od cirkusu. Dostane se až na hrad Frankenstein, kde se seznámí se zdejšími strašidly. Některá z nich jsou prokletí mrtví, jiná jsou zamilovaná. Max všem pomůže a sám se potom vrátí ke svému milovanému cirkusu. Jakubiskova exkurze mezi strašidla není obyčejnou pohádkou, ale dílem, kde se jedinečným způsobem spojují „rozprávkové“ motivy se scifi prvky. Konec však je již ryze pohádkovým happyendem.

M: Víš, že Jakubisko sbírá v Hradišti inspiraci pro svůj nový film o Velkomoravské říši?
R: Ne, o tom jsem neměla ponětí. Ale jedno vím, nějak mi vyhládlo. Dala bych si polévku a tahle restaurace vypadá docela dobře. Co myslíš?
M: To jistě vypadá, vždyť je to také v cenné budově staré radnice.
(po dvaceti minutách od vybrání si v menu)
M: Budeme ještě čekat?
R: Kručí mi v břichu, ale tady by si nás nikdo nevšimnul, i kdybychom hlady šilhali. Oželím polívku a jdeme na pizzu. Stejně nad ní slintáš od doby, co jsme přijeli.
M: To protože na ní dávají spoustu kukuřice a tu já můžu. Půjdeme ještě večer na Rodáky?
R: No proč ne. Potřebuju se ale převléct, nějak se nám ochladilo a nezapomeň, že promítání je venku.

Vojtěch Jasný situoval děj filmu Všichni dobří rodáci do městečka Bystré na Vysočině. Skončila válka, likvidují se její následky a mezi starými kamarády, které hraje tehdejší elita jako Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Ilja Prachař nebo Radek Brzobohatý, roste puklina, jejíž jedinou příčinou je příslušnost ke straně. Postupně většina z nich z městečka odejde – na věčnost, do vězení nebo ze strachu do jiného kraje. Jedna ze závěrečných vět filmu – Dobří lidé umírají a my darebáci zůstáváme – vystihuje pravdivě celý děj, ale také situaci v poválečných letech. Proto také ležel básnický barvený film z roku 1968 řádku let v trezoru. Jeho kopie však i tak putovaly po videokazetách mezi lidmi a jeho znovuuvedení v televizi přivedlo slzy do očí nejednoho bysterského pamětníka. Vždyť také si většina obyvatel ve filmu zahrála a Vojtěch Jasný čas od času Bystré navštěvuje.

R: Zlomový den našeho pobytu na Letní filmové škole je za námi.
M: Zlomový se vším všudy i se změnou počasí, konečně je nějak rozumně. Jinak bych se nejraději jen válel v trávě ve stínu stromu, jako to spousty návštěvníků dělá, a neměl vůbec na nic chuť. Snad ani na film …

Fotogalerie z LFŠ 08 od Martina Višni zde.