o svého čtvrtého dne se včera probudila Letní filmová škola v Uherském Hradišti, pro nás však pondělní poledne znamenalo teprve start orientačního běhu za pohyblivými obrázky. Po náhlednutí do programu jsme měli alespoň pro zbytek dne jasno – jeden Jakubisko odpoledne a pak nějaký Trapl večer. Prozatím bude stačit.

R: Sedím na konári a je mi dobre, ten název mi něco říká. Ale film jsem ještě neviděla.
M: Já jo, kdysi. Ale nepamatuji si, o co tam jde. Ale je hic, že? Kdyby bylo tak o pět stupínku méně ...
R: Buď rád, že neprší. A už pojď, za chvíli to začne. Hostem na promítání má být sám Jakubisko.
M: Víš, že dostal v sobotu cenu?
R: A Jan Švankmajer také. Za celoživotní přínos filmu. Však jim jsou věnovány retrospektivní bloky.
M: Alespoň si rozšíříme obzory a já si oživím paměť, o čem ti "komáři", jak jsi film nazvala, jsou.

Jakubiskův poslední předrevoluční snímek Sedím na konári a je mi dobre je tragikomickým příběhem zrcadlícím období mezi léty 1945 až 1957 na Slovensku. Je zahalen do snivé atmosféry dodávající divákovi naději na naplnění svého životního štěstí i v takto zlé době. Bývalý cirkusák Pepe vracející se z koncentračního táboru domů „si půjčí“ kolo, které chce směnit za něco k snědku. Seznámí se přitom s Prengelem, tamním rodákem. Záhy uniknou smrti, když je přepadnou neznámé osoby. Důvodem je poklad ukrytý v rámu kola. V kraji nikoho se Pepe s Prengelem usadí v dřívější pekárně Žida Mahlera, kde má být schované zlato. Obnoví pekárenskou výrobu. Jednoho dne zachrání v městských ulicích pekařovu dceru Ester. Zamilují se do ní, ovšem dají si slib, že se jí ani nedotknou. Ester má však za sebou strašnou zkušenost a před sebou mateřství, které málem oba její opatrovníky rozkmotří. O malou Esterku nakonec všichni tři pečují až do osudné chvíle, kdy je její matka zabita. Brzy na to jsou Pepe s Prengelem zatčeni poté, co je místní pošťák udá, právě pro onen poklad z kola. Po jejich propuštění musí být již každému divákovi jasný název filmu – všechny bolesti světa jdou překonat s trochou nadsázky a povznesení se nad ně. K tomu je konár (slovensky větev) ideální. Původní název ovšem zněl Visím na konári a je mi dobre. Představitelům komunistického režimu se však příliš nezamlouval kvůli negativním konotacím.

M: Proč jsi jako náš druhý film vybrala zrovna Tobě hrana zvonit nebude od Vojtěcha Trapla?
R: Protože znám Komu zvoní hrana a tohle je podobné. Mám takové tušení, že to bude stát za to.
M: Zajímavý důvod … (v sále) Slyšela jsi? Prý nás čeká jeden z nejhorších filmů na území Československa kdy stvořených. Tak to opravdu bude stát za to.
R: Ale třeba se zasmějeme.

A zasmáli. Vojtěch Trapl propagandistickým snímkem Tobě hrana zvonit nebude debutoval. Ve svých osmapadesáti. Tím jediným se možná zapíše do dějin české kinematografie. Po skončení filmu jsem se totiž utěšoval, že třeba byl jen blbě střižený. Na námětu filmu – lynčování manželky člena KSČ (podle skutečné události z roku 1968 v Košicích) a následný proces s jeho účastníky – by nebylo nic špatného. Pokud by ale nebyl obalen do nevhodné hudební slupky, pseudofilozofických veršovánek a přímo smrduté propagandy totalitního režimu. Tyto dělají z filmu spíše frašku pro masovou zábavu, než pořad přinášející nějaké morální ponaučení, jak bylo autorovým záměrem.

R: Tak na Trapla už nejdu.
M: Já bych zašel, ovšem pokud po jeho dnešním úspěchu nebude zítra sál plný. Vždyť štáb filmovky rozdal přes čtyři tisíce akreditací. Už by se prý další návštěvníci do Hradiště nevešli. A v kempu by nám do stanu po ránu nesvítilo sluníčko ...

Fotogalerie z LFŠ 08 od Martina Višni zde.