ěkdo řekl, že to byl nejlepší česko-slovenský festival. Někdo řekl, že to byl nejpohodovější letošní festival. Někdo řekl, že to tam prostě nemělo chybu. A všichni měli pravdu. Bažant z Trenčína už několik let hrdě hlásí: „Patřím mezi přední středoevropské festivaly. A každého kdo přijede, nakazím svou pohodou.“ A někomu z vás možná poslal pohled s velkou poštovní trubkou a nápisem: „Si trúba, že tu nie si“. A měl na to svaté právo.

Při pohledu do brožurky s kompletním programem a mapou jsem se trochu zalekl. Na trenčínském letišti totiž o víkendu vyrostlo hned osm pódií (z toho dvě hlavní, nekrytá) a spousta stanů a stánků. A do hudebního dění se mohli zapojit i návštěvníci. Což takhle zkusit pár akordů na kytaru, basu anebo si pořádně zabubnovat? A když vám to šlo, mohli jste si složit novou kapelu a na chvíli si vychutnat ten nepopsatelný pocit, když stojíte nahoře s masy šílejících diváků pod vámi. Mimo hudby se dalo zajít na divadlo, film, různé workshopy, diskuse anebo třeba na autogramiádu Václava Havla. Zkrátka bylo toho moc. Festival už za všechna ta léta dorostl do takových rozměrů, že na jeho objektivní vylíčení by bylo zapotřebí celé tlupy redaktorů a fotografů. Reportáaž proto prosím berte jen jako zlomek toho, co se na festivalu dalo zažít.

Den prvý – pátek
Nezačal pro mě zrovna nejlépe, hledáním kamarádů na rozlehlém letišti začínaje a nejistotou jak-je-to-s-akreditací konče. Utekli mi Midi Lidi, Subways a stan jsem rozkládal za zvuků Tata Bojs. A to věru není nic příjemného.

První, zato však silný, hudební zážitek nabídli Američané The Gossip. Kapelu táhne excentrická zpěvačka, která nepřestane ani na chvilinku zpívat a společně s kapelou jim to šlape skvěle. Beth Ditto je osobnost a sází na to, že na vzhled se nehraje. Anebo svojí nadváhu záměrně používá jako marketingový nástroj. Těžko říct. Během posledního kousku Standing in the Way of Control se vypraví mezi diváky a to je teprve makačka pro ochranku! Upocená zpěvačka se alespoň zeptá: „Všechno v pořádku?“ Svalovci na sebe nechápavě pohlížejí.

Skvěle naladěn jsem pokračoval na The Tigerpicks. Tahle tříčlenná partička z Manchesteru se správně ulítlými přezdívkami jednotlivých členů (Ice Cat, Queen of Sheeba, Disco Hitler) rozhodně nezkazí žádnou legraci, ale po pěti písničkách se to dívčí halekání přece jenom trochu zajídá. V plné parádě se předvedl i londýnský projekt UNKLE. Jakto, že tyhle chlapíky vůbec neznám? Ptám se sám sebe, uprostřed pařící O2 stage. No, do příště mám co napravovat!

Krátce před půlnocí spustil svůj set Fatboy Slim. Jen stisknout PLAY a stotřicetiminutová show může začít. Jak snadné. Při pohledu na Fatboye procházejícího se během koncertu někde pod pódiem, ve chvíli kdy vlastně hrál, jsem se nemohl ubránit pocitu lacinosti a možná i odfláknutosti. Jenže ikona taneční hudby, jakou Norman Cook bezesporu je, si už za všechna ta léta nemusí nic dokazovat. Během svého vystoupení se vesele usmíval od ucha k uchu, podepisoval desky a samozřejmě tančil. V havajské košili! Takže mu snad můžeme odpustit, že se v rozhovoru vůbec nestyděl říci, že absolutně nemá tušení, kde se nachází Slovensko.

Jenže těch skvělých „fatboyovských“ hitovek dnes zaznělo pomálu, hodně prostoru naopak dostaly covery nejrůznějších písní napříč žánry. Totálně mě odrovnal taneční cover písně Wake Up od Arcade Fire. Set až s příliš velkým množstvím techno-omáčky Norman Cook občas obohatil nějakým tím efektem, ale ve finále mu sluchátka sloužila spíše k mávání nad hlavou než k DJingu. Na druhou stranu tu bylo koukatelné video, jenž perfektně pasovalo do hudby (ještě aby ne!). V něm se, třeba během písně Right Here Right Now, objevil zbrusu nový „nahý“ klip Toe Jam. A taky Iggy Pop, se kterým Fatboy Slim spolupracoval v písni He´s Frank. Ta se společně z dalšími novinkami objeví na nové desce BPA (Brighton Port Authority) někdy na podzim. Chvílemi skrze projekci k divákům promlouval chlapík, který se nápadně podobal Mr. Oizovi. V závěru svého klipu z ruky vyhazoval zásadní desky slavných skupin (The Clash, The Smiths, Nirvana, Pixies, Arctic Monkeys). Pokaždé s chladným konstatováním „just a band“. Až došlo na samotného Fatboye – „just a band“. The BPA – „just a band“. A roztančená párty mohla pokračovat. Fatboy zakončil očekávaným singlem Praise You. Přídavku jsme se nedočkali, avšak mohutného ohňostroje, jenž symbolizoval vyvrcholení prvního festivalového dne, ano.

Ale spát ještě nechoďte, jako by říkaly přesouvající se masy mířící do O2 Stage. Mr. Oizo je při chuti a okamžitě nabíjí energií ty, kteří si na něj přišli zatančit. Vítání slunce v pět ráno už je ale jen pro otrlé. Mířím do stanu s myšlenkou pokusit se usnout. Zítra to bude ještě lepší!

Den druhý – sobota
Kapely Polemic, The Prostitutes a Cartonnage netřeba představovat, proto se vydáváme na trochu krkolomný výlet směrem k trenčínskému hradu. Krátká obhlídka hlavní stage, na které koncertovali The Cribs stačila k jasnému závěru: Tahle kapela je super akorát z kazeťáku. Hodně lidí tak muselo být zklamaných, když doma poslouchali skvělou desku Men's Needs, Women's Needs, Whatever se silnými singly jako Men´s Needs, Moving Pictures nebo I´m Realist a pod širým nebem se pak museli koukat, jak to těmhle třem bratrům z Wakenfieldu vůbec nejde. Současný model holka-kluk praktikují stejně jako originálnější a hitovější The Ting Tings i Blood Red Shoes. Občas stačí jen kytara, bicí, zpěv a dát do toho všechno. Příjemné překvapení.

Druhým vrcholem, a to nejenom pro mě, bylo vystoupení britských Editors. Kapela, jejíž koncert patřil na loňském Glastonbury do kategorie „best of“, se přijela předvést i na Slovensko. „Jsme tu a absolutně nevíme, co nás čeká“, řekl v rozhovoru těsně před koncertem zpěvák a kytarista Tom Smith. „Občas ji hrajeme, ale dnes s tím teda nepočítejte“, směje se basák Russell Leetch na dotaz, jak to dnes bude s coverem Lullaby od The Cure. Silných písní mají v zásobě dost. Já osobně jsem si zamiloval ponuré skladby z druhé desky The Back Room a na ty dnes Editors rozhodně nezapomněli.

Samotný koncert je emotivní jízdou v rychlém tempu. All Sparks, Bullets, Munich. Smithův zpěv je přesvědčivý, naléhavý a bez jediné chybičky. Za klavír usedá hned, jakmile dohraje na kytaru. Tu si ani nestačí odložit, v rychlosti ji věší na záda. Líbí se mi, jak si dokáží podmanit publikum bez jakýchkoli triků v podobě vytleskávání, řvaní přiblblých hesel, atd. Jen hudba. Fanoušci se vehementně dožadují přídavku, místo jejich milované kapely se na pódium vrací pořadatelé a vyhlašují vítěze nějaké soutěže. Odpovědí je pískot a nevybíravá slova ze škatulky „vulgární“. Pokud už jste někdy na Slovensku byli, tak víte, jak moc dobří oni v tomhle umí být. Škoda jen, že Editors nevystoupí jako předkapela na pražském koncertě R. E. M.

Poslední odstavec bude patřit dle mého názoru nejlepšímu koncertu letošní Pohody. Mohl by nést název Fantastické představení The Streets aneb Jak si Mike Skinner skvěle užil koncert. Musím se přiznat, že do jejich vystoupení jsem mnoho nadějí nevkládal. Jejich desky jsem sice chroustal neuvěřitelnou rychlostí jednu za druhou (především Original Pirate Material), ale vždy, když jsem se koukl na nějaký záznam koncertu, přišlo mi, že oproti cédéčku je to poloviční. Ne tak docela. První písní Turn the Page, kterou startuje i deska Original Pirate Material The Streets naznačili, odkud budou dnes čerpat. Začalo se sice hnedka zostra, ale přinejmenším prvních dvacet minut mi diváci přišli až moc flegmatičtí. Možná to bylo tím, že moc nesedla lehce křečovitá Let´s Push Things Forward a stejně tak i Has It Come To This. Nechat diváky zpívat ou ou ou fakt není moc cool. To však byly jediné dvě kaňky na jinak čistém štítě The Streets. Zbytek koncertu byla prostě fantazie. Mike Skinner a zpěvák, který si říká Leo the Lion, přebíhali z jedné strany pódia na druhou a hecovali diváky. Minusem, za který však kapela nemohla, byli diváci, kteří nerozuměli (nebo nechtěli rozumět?) ani tak triviálním větám jako „Get Down“. Mike Skinner bleskově reagoval: „Skloňte sa! Skloňte sa!“. V samotném závěru si pak mezi skloněnými diváky proklestil cestu až ke zvukaři, odkud se po rukou fanoušků vydal zpět na pódium. Ještě jsem neviděl, aby si kapela takovéhoto formátu něco podobného dovolila.

Samozřejmě nesmím zapomenout na Pendulum DJs s hostujícím (a výborným) MC Jakesem, kteří z nás vyždímali poslední zbytky sil. A to už bylo vše. Mám pocit, že z letošní Pohody jsem stihl cca 5% kapel a 1% všech ostatních dalších akcí. Ale právě v tom je krása tohoto festivalu, jehož heslo zřejmě zní: Za každou cenu být v pohodě, ani na chvilku se nenudit.