taré vojenské letiště u Hradce Králové bylo o uplynulém víkendu dějištěm již 14. ročníku hudebního festivalu Rock for People. Jeho organizátoři definitivně zatli tipec všem hnidopichům, když nabídli v nebývalém množství zajímavé kapely ze všech koutů Evropy, i hvězdy ze zámoří.

Oproti loňskému ročníku se zlepšila organizace, stoupl počet návštěvníků a stavy punkáčů a alkoholiků-notoriků se naopak snížily. A počasí si zase jednou zle pohrálo s návštěvníky, když na místo polojasné předpovědi padaly vytrvalé provazce deště. To by snad ani nebyl Rock for People, kdyby člověk nemusel něco sušit ...

Pokud jste měli prázdniny nebo volno v práci, vyplatilo se přijet den předem a zabydlet se ve stanovém městečku. Stejně jako vloni, i letos byl připraven program na dvou scénách už v předvečer festivalu. Jak už napovídá samotný název - Indies Scope večírek představil kapely vydávající především na labelu Indies Records, tedy Koa, Čankišou nebo 100°C. „Kvůli nim jsme přijeli už včera“, dostávám víc než překvapivou zprávu od partičky Rakušanů stanujících hned vedle mě.

Den I.
Ti, co přijeli už den předem, volili „vyčkávací“ taktiku a relaxovali ve svých skromných příbytcích, ostatní se teprve sjížděli. Za zmínku tedy stojí až koncert Mig 21, na který se vypravilo okolo 5 000 lidí. Stejné hlášky, stejná show – už když jsem je kdysi slyšel podruhé v životě, začínal jsem se nudit. A ani letos se žádná převratná změna v programu vystoupení nekonala, nicméně lidé byli evidentně spokojení. Hácéčkové kapely nabídla hned zkraje Filter stage, v obou případech se jednalo o Američany – H2O a Madball. „Tohle se normálně nedělá, ale dáme ještě jednu“, hlásí Kay Buriánek, když se společně s celou kapelou vrací na pódium po neúnavném tleskání fanoušků. Sunshine překvapili změněným setlistem, hitovku Top! Top! The Radio! zahráli dokonce dvakrát.

Zajímavostí velkého cirkusového stanu je, že se v něm nacházejí hned dvě pódia naproti sobě a člověk tak v případě deště může poslouchat non-stop. Déšť bohužel přišel během společného koncertu Tří sester a Jaroslava Uhlíře (jak mohou tito hrát hned před hvězdami Kaiser Chiefs, to asi nepochopím) a řádně pocuchal nervy všem obyvatelům stanového městečka. Ten, kdo si rychle vlezl do stanu a odbyl kolíkování, hořce litoval, protože vzápětí nás terorizoval silný vítr. Několik stanů se na chvíli zvedlo, ale žádný neulétl. Příjemné kapely se nacházely především ke konci dne – Seth Lakeman, The Locos a hraví Sunflower.

Bezchybná jízda Kaiser Chiefs vs. zvědavci
Jednoznačně největším tahákem prvního dne byli Kaiser Chiefs a pořadatelé i ochranka si toho byli dobře vědomi. Fotografování se stalo záležitostí pár vyvolených, a na mou otázku ohledně návštěvy kapely v backstage dostávám všeříkající odpověď:„Tam se nedostaneš, tam je to zabetonovaný.“ Tudíž nezbývá než moknout a čekat na zahájení koncertu coby obyčejný plebej. Počasí je protipólem německého Southside, kde jsem tuhle pětici z Leedsu slyšel před dvěma týdny. Pětatřicetistupňová vedra tehdy skolila i Rickyho Wilsona, který se každou půlminutku opíral o kolena a působil dojmem, jako kdyby měl každou chvíli umřít. Nic takového se dnes nedělo.

Naopak. Svižné tempo nastoupili hned od začátku, svou energii bohužel nepřenesli na diváky. A tak když Ricky slovy „This is a new one“ představil první ze tří nových písní Never Miss a Beat, vypadalo to, že mu diváci snad ani nerozumí. Až po zopakování dostává alespoň malou odpověď v podobě několika párů zdvižených rukou. A podobně jako při loňském koncertu The Killers se nemohu ubránit dojmu, že většina lidí se přišla jen podívat, kdože jsou letos ty hlavní hvězdy. Čemuž nasvědčuje fakt, že když se v odpoledních hodinách vypravili na prohlídku festivalového areálu, nikdo je nepoznal. A že při rádiovém singlu Ruby, který zazněl v první čtvrtině koncertu, byla hned většina lidí na nohou. Setlist je výborně sestavený, slabé místo v něm nenajdete. Další výbornou novinkou je You Want History, během níž Ricky zuřivě paličkuje a řve: „Girls stop movin´! Boys stop movin´!“ Během posledních pěti písní se déšť mění v liják, první řady navíc čas od času polije voda ze střechy a není divu, že řady diváků řídnou. Kaiser Chiefs reagují tím, že po The Angry Mob plynule navazují písněmi Highroyds a Oh My God. Přídavek se nekoná a je to tak možná dobře. Třeba by si ho lidé ani nevyprosili ...

Den II.
Nejvíce nabitý byl určitě druhý festivalový den. Punková smršť Montreal předvádí poctivou jízdu se vším všudy a ačkoliv je půl druhé odpoledne, zkouší si naklonit publikum všemi dostupnými prostředky. Je z nich cítit vyhranost a jistota, kterou podtrhují tím, že se společně s diváky nahloučenými poblíž pódia po koncertě vyfotí. Pod názvem Park Avenue se skrývá nenápadná, zato dobrá italská kytarovka, jejíž frontman se vyznává k lásce k Radiohead. V česku zdomácnělí Donots na nové desce sice sklouzávají k čím dál jednodušším melodiím, ale stále to funguje. It´ s good to be back“, vzkazuje zpěvák Ingo a přidává staré osvědčené hity jako We Got The Noise, Saccharine Smile nebo závěrečná What ever happened to the 80's, při které si všichni sednou na zem. Kdo naopak nepřesvědčil byli slovenští Lavagance nebo iO [ajou]. Bez Sandry Nasic to prostě nejde. Charles Simmons je sice akční, ale všechny skladby splývají v jednu a po dvaceti minutách je těžké udržet pozornost. A ve chvíli, kdy dojde na politickou agitku, je třeba definitivně zmizet.

Hodně českých interpretů obohatilo své vystoupení netradičními hosty. Xavier Baumaxa hrál s početnou kapelou „Hnědé smyčce“ za zády. Malý newyorčan Abe Cruz „The Dad“ tančil a zpíval Don't Give A Damn společně s The Prostitutes, kterým aplaudoval zaplněný hangár. Potěšila i barevná hudba Tata Bojs, i když projekce nedosahovaly kvalit jako na letošním turné. Hodně pozornosti přitahoval koncert Skyline s novou zpěvačkou Markou Rybin. Navíc šlo o vůbec první vystoupení v novém složení, protože koncert ve Žlutých lázních se kvůli vichřici nekonal. Skyline dlouho nechtěli zveřejnit, o koho se jedná, učinili tak až poslední červnový den přes své webové stránky. A jak to dopadlo? Marka zvládla svoji roli a nahradila Jitku Charvátovou.

Wohnout i Vypsaná fiXa sklízeli ovace od početného publika, stejně tak Kryštof a Aneta Langerová. Velmi zajímavé bylo i vystoupení britských nadějí Enter Shikari. V zákulisí působili jako neviňátka, co neumí do pěti napočítat. Ovšem potom vlétli na pódium a předvedli jednoznačně nejlepší jízdu druhého dne. Jednoduchá elektronika spolu se řvavým hardcore hlasem Roughtona Reynoldse je zkrátka zajímavá kombinace. Když navíc bubeník Rob Rolfe šílenou rychlostí leze po pódiové konstrukci a hned nato skáče do běsnících diváků, je to zábava.

The Offspring: Hity stačily
Snad nejvíce lidí přijelo kvůli Američanům The Offspring. Ve chvíli, kdy do začátku jejich koncertu zbývala zhruba hodina, kotel byl už dávno zaplněn. Po koncertě Enter Shikari z něj totiž nikdo neodešel. Nadržené publikum hltalo každé jejich slovo, což byl protipól koncertu Kaiser Chiefs. A když Dexter Holland hned zkraje prohlásil: „Milujeme Českou republiku“, měl je v hrsti. Žádný divoký mejdan v režii unavených čtyřicátníků se však nekonal. Dexter se prakticky nehnul od mikrofonu a zbytek kapelu mu zdatně sekundoval. Ale možná to neměli ani za potřebí vzhledem k počtu hitů, které za své dosavadní působení nahráli. A na nich také postavili celý koncert, konkrétněji na desce Americana z roku 1998. Písně jako Why Don't You Get A Job? nebo Pretty Fly odzpívali všichni fanoušci od začátku až do konce a v kotli začínalo jít o zdraví. Lékaři podávali fanouškům vodu a ochranka vynášela vyčerpané lidi, což by mělo vést k zamyšlení se nad vybudováním ochranných zón, jak tomu bývá na velkých festivalech. Koncert tedy splnil očekávání všech skalních příznivců, kteří přijeli aby slyšeli hlavně staré hity. Několika písněmi bylo zastoupené i zbrusu nové album Rise And Fall, Rage And Grace (recenze alba zde), které bohužel utvrdilo v dojmu, že kapela je dávno za zenitem.

Den III
Program posledního dne alespoň ze začátku lákal spíše k prozkoumávání tajemných zákoutí než ke křepčení pod pódiem. Občas vykouklo sluníčko a svádělo ke koupání v nedalekých jezerech či návštěvy Hradce Králové. Festivalový areál i mnoho mimohudebních aktivit. Tou nejlepší bylo divadlo Kašpárek v rohlíku, ve kterém se mimo herců objevili i známé tváře jako Márdi, Xavi, Mardoša nebo Divokej Bill.

Krátce po poledni zaútočila T-music stage vlnou SKA v podobě kapel Fast Food Orchestra, Tleskač a Sto zvířat, Kiss Rádio stage odpověděla Annou K a Znouzectností. Zajímavé bylo spojení Divokej Bill – Čechomor, kteří se na pódiu pravidelně střídali, čímž dokázali strhnout opravdu hodně fanoušků. Byl jsem zvědavý hlavně na zajímavá zahraniční jména. Nejvíce zaujali Demented Are Go, La Kinky Beat, Watcha Clan a především Kanaďané s úsměvným názvem Holy Fuck, kteří se postarali o jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení. Jejich kombinace hudebních i nehudebních nástrojů (třeba filmová páska) a smysl pro improvizaci hravě roztanči celé šapitó. Pak už nastoupili bubnující mágové Kissmet a Gipsy.cz, pro něž byl pětitisícový stan malý.

Massive Attack ve formě
Celý den se ale čekalo na jeden vrchol. Pro někoho Kabát, pro někoho Massive Attack. Žertem jsme si říkali, že by snad mohli hrát i proti sobě a nikomu by to nevadilo. Massive Attack předvedli výborný koncentrovaný výkon, Roberta Del Naja a Daddy G doplnila řada hostů, mezi nimi i Yolanda Quartey s kytarou, která si střihla vokály v písni Teardrop nebo Unfinished Sympathy. Kapela představila hodně nových písní, jenž se objeví na nové desce a vše podtrhli politicky laděnými projekcemi. Pro mě jednoznačně nejlepší koncert celého festivalu.

Letošní Rock for People se vydařil. Je vidět, že se pořadatelé celý rok snažili aby přivezli taková jména, jaká jsme mohli letos slyšet a vidět. Oproti loňsku se zvýšila návštěvnost, opět se trochu zvětšila hlavní pódia i stan. Kapacita stanového městečka byla dostatečná, a ani jednou jsem nečekal ve frontě na záchody (což zní až neuvěřitelně). Na druhou stranu nesmíte nikdy věřit předpovědi počasí a tu pláštěnku si vždycky přibalit. A pro všechny, kteří tam nebyli: Uvidíme se za rok!