současné době se bojové sporty, zejména pak kick-box, stávají stále více populární. A právě mezi naši kick-boxerskou elitu patří i brněnský rodák Lukáš Wolf (24), jehož parádní disciplínou je full-contact. I přes svůj nízký věk má za sebou několik úspěchů, například čtyřnásobné vítězství na Mistrovství ČR, je mistrem Evropy (2007) a vlastní i dva tituly z Mistrovství světa (2006, 2007). Lukáš není jen sportovcem, ale také studentem. Na Univerzitě Palackého v Olomouci studuje obor Český jazyk – Tělesná výchova. Nejdůležitější součástí jeho života je však sport.

Jsi několikanásobný mistr světa a Evropy v kick-boxu. Jak jsi se k tomuto, v současnosti velmi populárnímu sportu dostal? A jak dlouho se mu už věnuješ?
S bojovým uměním jsem začal už tak před devíti lety. Nejdřív jsem dělal aikido, ale pak jsem přešel na tvrdší, plnokontaktní bojové styly. Kick-boxu se věnuji závodně od roku 2000, kdy jsem byl poprvé na Mistrovství republiky.

Věnuješ se několika disciplínám kick-boxu. Jak by jsi je v krátkosti charakterizoval?
Kick-box se dělí na plnokontaktní bojové disciplíny full-contact, low-kick a oriental a disciplíny s lehkým kontaktem, jako je semi-contact a light-contact. Já soutěžím v plnokontaktních disciplínách, kde je možné vést údery plnou silou. Rozdíly mezi disciplínami jsou podle pásem, které je možné zasahovat. V krátkosti, ve full-contactu se bojuje jen od pasu nahoru, v low-kicku jsou povoleny i nízké kopy na stehna a kolena a v orientalu se používají i kolena na všechna pásma. Cesta od amatéra až k reprezentaci byla jistě velmi náročná.

Co je nejdůležitější pro to, aby se to povedlo?
Tvrdá každodenní práce. Trénink nikdy nekončí. I když jsem měl třeba čtyři tréninky za den, u kžadého bylo nutné velké nasazení. Pro mě byla vždy také důležitá komplexnost. K bojovým sportům a bojovým uměním jsem také dělal další široké spektrum aktivit. Proto jsem teď připraven bojovat v jakémkoliv stylu a v jakýchkoli podmínkách.

Máš za sebou mnoho vítězství. Kterého z nich si vážíš nejvíc a proč?
Měl jsem mnoho soubojů, z nichž se na některé zapomenout opravdu nedá. Ale nejvíc si vážím obou finálových zápasů na Mistrovství světa, které jsem vyhrál. To byly velmi těžké zápasy. Poprvé s ruským reprezentantem ve full-contactu a podruhé s kazašským bojovníkem v low-kicku. Nakonec, v listopadu, se mi podařilo v mém prvním profizápase podle pravidel K-1 porazit reprezentanta z Holandska, které je v současnosti kick-boxerská velmoc.

Je nějaký soupeř, před kterým máš opravdu velký respekt?
Respekt mám před každým svým soupeřem. Vždycky. Mým největším životním soupeřem je Anatomi Hunanyan „Tolja“, se kterým jsem bojoval už desetkrát, a bilance našich zápasů je pět ku pěti. Náš poslední vzájemný zápas vyhrál Tolja v orientalu. Tento zápas byl jeden z nejtvrdších, které jsem kdy měl. K Toljovi mám hluboký respekt.

Studuješ tělesnou výchovu, takže sport je určitě významnou součástí tvého života. Jakým dalším sportům se věnuješ? A máš i jiné koníčky, které se sportem nesouvisí?
V současnosti se už věnuji hlavně bojovým uměním a sportům. Na další sporty už nezbývá příliš mnoho času. Přesto stále běhám, rád lyžuji a jezdím na kole. Mým největším koníčkem je četba. Čtu rád, čtu hodně, čtu s velkým nasazením. Svým způsobem je mým koníčkem i studium.

Díky kick-boxu jsi procestoval velký kus světa. Jaká země se ti líbila nejvíc a proč? A je ještě nějaká země, kterou jsi dosud nenavštívil, ale rád bys?
S reprezentací jsem projezdil celou Evropu a podíval se taky do Číny a do Vietnamu. Přesto musím říct, že nejvíc se mi líbí na Moravě. Nechtěl bych žít jinde. Nejvíc na mě zapůsobil Hanoi ve Vietnamu. Asijská kultura mě vždycky lákala a severní Vietnam je stále ještě hodně prosycen starou kulturou a zvyky. Historie tam na mě doslova dýchala na každém kroku. Evropany jsme téměř nepotkali, protože severní Vietnam ještě není západním světem tolik kontaminován jako jiné oblasti. Proto se mi tam velmi líbilo. Určitě bych se velmi rád podíval i do Japonska, které mě velmi láká, asi jako každého, kdo se věnuje bojovým uměním.

Kick-box je fyzicky náročný sport a dochází při něm k mnoha zraněním. Nemáš strach ze zranění, kvůli kterému bys musel se sportem skončit? Co bys dělal potom? Máš nějaká, jak se říká, zadní vrátka?
V bojových sportech dochází ke zraněním často, ale většinou nejde o vážnější poškození. V dnešní době využíváme velké množství chráničů a na zápasy dohlíží velmi zkušení lidé. Takže dnes jsou bojové sporty v porovnání s jinými relativně bezpečné. Na mojí úrovni už se občas i něco stane, ale na to člověk nesmí příliš myslet. Často používáme větu: „Když se nebojíš, tak to nebolí“. Pokud bych měl vážný úraz, kvůli kterému bych musel skončit, zaměřil bych se pravděpodobně na roli trenéra a také na studium češtiny, později na učitelskou praxi. Rád bych také své životní zkušenosti sepsal.

Věnuješ se i trénování dětí, z nichž může jednou vyrůst i tvůj nástupce. Vštěpuješ jim nějaké zásady, na které by při boji neměli nikdy zapomínat?
Byl bych velmi rád, kdyby se to povedlo. Tréninku mladších věnuji nejvíce energie. Když mě některý z nich v cvičném souboji porazí, budu to považovat za velké osobní vítězství. Už jsem toho některé své žáky naučil tolik, že mě často překvapí. Je to zase hnací motor pro mě, k mému vlastnímu seberozvíjení. Co se týká zásad, je jich více a každý člověk je individualista a tak se k němu musí i přistupovat. V praxi to znamená, že třeba před zápasem říkám každému něco trošku odlišného. Před závody říkám vždycky: „Když se nebojíš, tak to nebolí“. A nikdy by neměli zapomenout, proč bojují, to je velmi důležité.

A co by jsi na závěr vzkázal všem, kteří se chtějí kick-boxu věnovat, ať už na amatérské či profesionální úrovni?
Neboj se to zkusit. Co o sobě člověk může vědět, když nikdy nestál v boji? Osu! (pozn. redakce: japonský pozdrav)