tudium na vysoké škole v sobě nezahrnuje pouze získávání nových vědomostí a praktických zkušeností, ale i setkávání s velmi zajímavými lidmi. Ať už tu mluvíme o spolužácích, vyučujících či přednášejících hostech z řad odborníků, vždy se může jednat o nezapomenutelný okamžik.

Takovým okamžikem pro mě byla přednáška se známým a velmi úspěšným spisovatelem Michaelem Vieweghem. Označit tohoto autora za odborníka by bylo jistě velmi sporné, nicméně nejen na mě udělal velký, a nutno říct, že i velmi příjemný dojem.

I přes svou mediální popularitu působil již od začátku velice skromným až nesmělým dojmem. Sebejistota se tomuto spisovateli vrátila v okamžiku, kdy nám, studentům, začal předčítat povídku, kterou napsal pro MF Dnes na téma smilstvo. Tato, dalo by se říct, morálně poučná povídka s překvapivým koncem navodila v přednáškovém sále příjemně pohodovou atmosféru. Pan Viewegh se poté rozpovídal o své práci a plánech. V současné době pilně pracuje na své již dvacáté knize s názvem Román pro muže. Nezapomněl nás však upozornit, že v žádném případě nejde o pokračování knihy Román pro ženy. Tento, zatím poslední, román by měl vyjít na podzim. Dále také spolupracuje na scénářích, zejména s Janem Hřebejkem a Jiřím Macháčkem. Psaní scénářů je pro něj nová zkušenost, takže se to spíše zatím jen učí a sám nemůže posoudit, zda je v tom dobrý, či ne. Nicméně práce je to, podle jeho slov, velice náročná a zabírá mnoho času. Další aktivitou, která mu ubírá čas pro rodinu, je vyučování tvůrčího psaní na Akademii Josefa Škvoreckého.

Během setkání se dostalo i na dotazy studentů. Na otázku týkající se jeho názoru na science – fiction, odpověděl, že realita mu připadá jako dostatečná inspirace a dodal: „Musím psát o tom, co znám.“ Také jsme se dozvěděli, že zná ženy. Také jsme se dozvěděli, zda se domnívá, že zná ženy. Na tuto otázku odpověděl: „Na kursech psaní mám dvacetileté ženy, učil jsem na filosofické fakultě s dvanácti ženami, mám tři dcery a s nějakou ženou jsem už taky někdy mluvil, ale i přesto si netroufnu říct, že je znám.“

Co se týče jeho tvorby, tak nám sdělil, že při psaní knihy po sobě text z předešlého dne nikdy nečte a taky prozradil, že nepíše všemi deseti prsty. „Průměrnému prozaikovi těch pět, šest prstů stačí.“ Také se svěřil, že na gymnáziu nikdy nečetl. „Povinnou literaturu jsem opisoval z čtenářských deníků spolužaček.“

Michal Viewegh je mediálně známá osobnost, takže se dostalo i na otázku, zda čte bulvární plátky. K tomu se spisovatel vyjádřil těmito slovy: „Dřív jsem bulvár četl, abych, jak říká Aňa Geislerová, zjistil rozsah škod“. A podobné je to i s kritikou jeho práce na internetových stránkách. „Nečtu internetový poznámky, který nejsou podepsaný. Nějaký Vochomůrka ať si myslí, co chce.“

A jaké jsou jeho plány do budoucna? Vyjádřil přání vrátit se zpět k psaní povídek. Tyto by však už neměly být o sexu, ale o lásce. Také dostal několik nabídek na scénář, dokonce i na scénář k seriálu, čímž nepohrdá.

Na závěr přednášky nám ještě přečetl předmluvu a ukázku pohádky Změněný tatínek z knihy Pohádky pro unavené rodiče. Poté se s námi rozloučil a rychle spěchal za svou rodinou.

Michal Viewegh je již dnes významnou osobností české literatury a já osobně věřím, že to nebylo mé poslední setkání s tímto autorem, ať už osobní nebo prostřednictvím nějaké jeho knihy.