lomouc již podruhé přivítala mezinárodní divadelní festival s názvem Labyrinty herectví. Pod tímto názvem si můžeme představit mnohé – jak nejistotu spojenou s hledáním a tápáním, tak – v tomto případě především – mnoho možností východisek a cest (a to právě těch hereckých).

I záměr festivalu má s tímto názvem něco společného. Jedná se o nesoutěžní přehlídku, jejímž cílem je především seznámení s metodami herecké výuky a jejich porovnání, a to jak s ohledem na teorii, tak (díky shlédnutým představením a workshopům) na praxi. Letos v Olomouci vystoupili divadelníci z Bulharska, Itálie, Maďarska, Slovenska a samozřejmě České republiky.

Mohli jsme tedy zhlédnout celkem pět představení a následující den se zúčastnit navazujících workshopů, které připravují přímo režiséři uvedených představení. Zde si i „obyčejní“ diváci mohli vyzkoušet, jak takové divadlo vzniká. Dále následovaly semináře, které rozebíraly jednotlivá divadelní představení – kladly otázky a snažily se hledat odpovědi. (A konfrontovaly tak divadelní teorii s praxí.)

Tajemný příběh z Kreuzgrabenu a komunikační šum
Českou republiku zastoupili studenti pražské Divadelní fakulty AMU s představením Ledový hrot Reta Fingera, který za tuto hru získal Kleistovu cenu pro mladé dramatiky. Příběh inscenace je tajemný, plný mýtů, pověstí a přírodních sil, které se dostávají do střetu s moderním světem. Ale stále mají tu moc ovlivňovat obyvatele zapadlé horské vesničky Kreuzgraben. Hlavní hrdinové jsou psychicky frustrovaní, touží po lásce, kterou si nedokáží navzájem dát, snaží se najít svou identitu a životní cestu, kterou ztrácejí v mlze, tedy v tomto případě spíše ve vrcholcích hor. Všechny nakonec dostihne smrt jejich blízkého – syna a bratra, který se ve snaze získat si náklonnost svého otce snažil vylézt na nejvyšší (a samozřejmě mýty opředenou) skálu. Na vrcholek nevyšplhal, spadl a zabil se. Všichni se s jeho smrtí musí nějakým způsobem vyrovnat. Matka se k němu upne, jeho otec se snaží všechny přesvědčit, že skočil z žalu a jeho sestra by nejraději svou rodnou vesnici zcela opustila.

Je zde mnoho úmrtí, vražd a zloby či záště. Scény jsou až naturalisticky pravdivé, jsou užívána gesta nadmíru teatrální, vše se rozbíjí, se vším se hází, všude se plive a mnohokrát se řve. Někdy prosvitne snaha o odlehčení a zdánlivé propojení tragédie s komedií, ale stále toto představení působí zdrcujícím a poněkud posmutnělým dojmem. Spíše šel mráz po zádech a někdy prostě nebylo možné hercům uvěřit jejich vtipné skeče. Jedná se o velmi výrazné představení, plné zvuků a nářků, monumentálních gest a činů, někdy až tak vyhrocených a extrémních, že mohou připadat přebytečná. Je zde mnoho symbolů, které není lehké si vyložit, divák se může ztrácet a tápat. Ale na stranu druhou má mnoho podnětů, i když někdy až příliš silných a výrazných.

Ač pražští herci dali do svého představení mnoho, přece se dopustili jednoho faux pas, nebyli z organizačních důvodů (vysvětlených „komunikačním šumem“) schopni uspořádat workshop. Slibovaná středeční dopolední dílna byla tedy zrušena.

Italský Vojcek mezi diváky
Nevím, do jaké míry mohu posuzovat jazykovou bariéru, která byla před diváky postavena v dalších představeních. Ale přece jen jeden příklad za všechny – drama Vojcek v podání italské divadelní školy Scuola Triennale di Teatro Laboratorio Nove. Na jedné straně opravdu „velmi vysoká“ jazyková bariéra, na straně druhá zároveň i prostor pro detailnější vnímání všeho ostatního než byla řeč. Ta v tomto případě celou inscenaci jen dokreslovala, tedy společně s hudbou, která – nutno podotknout – byla vybrána velmi dobře. Divák se mohl zaměřit na hercovu mimiku a gestikulaci. Herci museli paradoxně hrát mnohem důvěryhodněji, protože jinak bychom nepochopili nic.

Já osobně jsem patřila mezi pár šťastnějších, kteří byli donuceni (vlivem jistých „studijních okolností“), aby si tuto hru německého dramatika Georga Büchnera přečetli. V důsledku čehož jsem měla alespoň zhruba představu, o čem bude hlavní dějová linie pojednávat. Snad i toto mi pomohlo rozpoznat jisté symboly, které velmi výstižně dokreslovaly děj. Jako na příklad na začátku představení, kdy představitel Vojcka běhá mezi ostatními postavami, je zmatený, snad i trochu vyděšený, ovšem ostatní kolem něho pochodují s tikající přesností a strohými výrazy. Čímž je navozen dojem jeho životní role – role hlupáka, který je zmítán okolnostmi. Snaží se vydělat na své nemanželské dítě, bere podřadnou práci, nechá na sobě provádět pokusy poněkud bláznivým doktorem. Trpí halucinacemi – snad z již zmíněného pokusu – z ročního půstu v podobě stravování se jen hrachem. A to vše, aby nakonec zabil svou milenku, protože zjistí, že ho podvádí. A italsky (k tomu)! Což může být představa poněkud děsivá, zvláště pro neitalsky smýšlející diváky, ovšem ve výsledku, jestliže jsme alespoň tušili děj, bylo možné odvozovat a skládat jednotlivé dedukce jako částečky puzzle. A jako bonus byl přidán „jakýsi estetický zážitek“. Zní to jako fráze, ale opravdu bylo spíše příjemné sledovat rychlý sled na sebe navazujících obrazů zahrnujících i tanec, projekci ale samozřejmě a především herecké výkony.

Nikdy mě dříve nenapadl tak bláznivý nápad, jako jít do divadla na drama v cizím jazyce. Ale jak je vidět, vše je možné. Myslím, že myšlenka porovnání jednotlivých divadelních škol a jejich výuky je dobrý nápad, dokonce i záslužný. Celý svět je přece jedna velká vesnice, ať tedy třeba žije i ta globalizace … a integrace …, ale hlavně ať si každá tato divadelní škola zanechá svůj charakteristický ráz a od těch ostatních se poučí jen v tom dobrém.

Lucka Šebestová