lunce příjemně hřeje, pofukuje teplý větřík, na zahrádkách restaurací vysedávají lidé a usrkávají džus s ledem, ulicemi se line samba. Myslíte, že popisuji některou z exotických zemí? Chyba lávky, takhle to dnes vypadalo v Uherském Hradiště. Neděle se totiž nesla ve znamení Brazílie.

Na ulice jste tak mohli bez problémů potkat průvod brazilských tanečníků a jejich hudební doprovod. Atmosféra tropické země jižní polokoule však byla i v kinech. Brazilský film je totiž jedním z témat letošní filmovky. Snímky však neukazují tuto zemi jen jako lákavý cíl turistů, ale přináší i jiný úhel pohledu. Příkladem je večer promítané Město bohů, které diváky přenáší do Ria de Janeira, kde se děti místo s hračkami baví s nabitými pistolemi.

Komu ovšem země kávy dvakrát nevoní, mohl si v nabídce vybrat řadu jiných snímků. Já jsem začala rovnou Shakespearovsky a navštívila kino Hvězda, které nabízelo Wellesovo dílo o zvratech osudu - Falstaffa. Protože jsem šla včera spát dosti pozdě a vstávala relativně brzy, měla jsem po zhasnutí světel v sále problémy udržet oči otevřené. Dozajista tomu přispěly i pohodlné, polstrované sedačky promítacího sálu. Nakonec se mi ale podařilo neusnout a veškeré úsilí do toho vložené se vyplatilo. Ačkoli jsem příliš nepochopila některé Wellesovi vsuvky, které podle mě na některých místech celé dílo tříštily, zvedám palec nahoru. Tenhle film je zkrátka dobré vidět.

A jako další bude. Projíždím prstem po programu. Nakonec jsem si vybrala, jak jinak než výtvor sovětských filmařů - Prosbu. Kdo by čekal obvyklý hraný film, hodně by se divil. Jedná se totiž o snímek natočený na motivy básní. Celé promítání mi připomínalo listování ilustrovanou knihou poezie. Občas jsem se však ztrácela. Titulky byly dosti rozmazané a v některých částech se měnily tak rychle, že jsem je nestačila číst. (Hold, ja ponimaju po rusky tolko nemnogo.) A to jsem přitom patřila k těm šťastnějším v prvních řadách. Film se totiž promítal v Měšťanské besedě, kde jsou za sebou seřazeny židličky tak, že lidé v posledních řadách vidí místo spodní části obrazovky hlavy zbytku publika.

Poezie bylo dost, jdu chvíli na vzduch. Po cestě jsem potkala ony brazilské tanečníky, kteří si během chvíle kolem sebe vytvořili početné obecenstvo. Po ukázce toho, co dovedou, se vydali na průvod městem. A masa obdivovatelů za nimi.

Ale teď už zase rychle zpátky na promítání. Opět se podíváme na východ. Zvolila jsem totiž dojemný snímek gruzínského režiséra Revaze Čcheidzeho z druhé světové války - Otec vojáka. Mám-li určit, který film se mi z těch dnešních líbil nejvíc, je to právě tento. Nutno dodat, že snímek byl promítán na zimním stadionu, kde jsem strávila celý včerejší večer. Dnes se ale venku trochu ochladilo a uvnitř haly to bylo příjemně znát. I to mělo dozajista vliv na filmový zážitek.

Cestu domů jsem potom vzala přes Masarykovo náměstí, kde se zrovna promítalo Město Bohů. Film jsem neviděla celý, ale i tak mě při něm mrazilo v zádech. Je totiž důkazem toho, jak může být svět krutý, včetně toho dětského.

Společně s titulky brazilského snímku, končí i nedělní promítání, alespoň tedy tady v letním kině. A abych zítra neměla opět problémy s usínáním, běžím rychle na kutě. Pro dnešek se tedy loučím a přeji dobrou noc, vlastně brzské ráno.

Ve fotogalerii naleznete nové fotky z LFŠ.