Radka Spurná

by si čtenáři skutečně mohli vytvořit svůj vlastní úsudek, aby skutečně věděli vše, co je třeba vědět, připojujeme k článku Co o Scio nezaznělo komentář autorky obou uveřejněných textů, na které pan Kartous, ze společnosti Scio, reaguje.

To, že Scio má jisté výhody, jsem nikdy nepopírala. Jen jsem, nikoli křečovitě, upozorňovala na to, že existují i nevýhody, o kterých se příliš nemluví. Křečovité se mi naopak zdají některé argumenty, které by měly potvrzovat pozitiva NSZ. Zmínka o tom, že zcela náhodně vybraní uchazeči hlásící se na různé vysoké školy výhody potvrzují, nemá příliš velkou, ne-li žádnou, vypovídající hodnotu. Bylo by potřeba znát například informace o počtu lidí, kteří byli dotazováni, o tom, na jaké vysoké školy se hlásili, a kolik z nich se kladně vyjádřilo k NSZ.

Pan Kartous sám ve svém článku uznává, že pro uchazeče ze sociálně slabších vrstev může být obtížné zaplatit všechny poplatky za přípravné materiály, další opakování testů apod. Nerozumím tedy tomu, proč se společnosti Scio tato námitka, která je (jak sami potvrdili) pravdivá, nelíbí.

V článku Šedivé vidění přijímacího řízení jsem jen ukázala všechny varianty přijímacího řízení, které mohou nastat, hlásí-li se člověk na vysokou školu. Nic víc, nic míň. Administrativní poplatky byly před „Sciopřijímačkami“ a budou i po nich. Stejně tak nutnost přijet na přijímačky do města, kde škola (která Scio testů nevyužívá) sídlí, společnost neovlivní. Ovšem také jsem to nikde netvrdila. Proti čemu se tedy Scio ohrazuje?

První vydaný text se týkal přijímacího řízení na vysoké školy, nikoli výhradně a jen společnosti Scio. Testy obecných studijních předpokladů skutečně nemusí být jediným kritériem, avšak ve většině případů tomu tak je. Část článku zabývající se tímto problémem tedy byla jen zamyšlením nad tím, je-li to správné.

Paralela s Orwellovým románem a aktivitami společnosti Scio v případě druhého článku byla skutečně nadnesená.

Proti tomu, že Scio svým zákazníkům rozesílá e-maily, jsem neměla námitky. Upozorňovala jsem však na jejich nevhodnou (alespoň tak to vnímám já) formu, v níž přesvědčovací funkce mnohonásobně převyšuje tu informativní.